Zajímavosti

 

17. 11. 2015

Liberecký balet vystoupil na brněnském galapředstavení

 

Na brněnském výstavišti proběhl ve dnech 6. – 8. 11. 2015 již 4. ročník tanečního festivalu a veletrhu Dance Life Expo. Souběžně probíhal také veletrh sportovních potřeb a volnočasových aktivit Sport Life, festival zábavy In-Joy, veletrh divadelní a jevištní techniky Theatre Tech a mezinárodní výstava karavanů a obytných automobilů Caravaning Brno, který se konal už od 5. 11. Na Galapředstavení baletních souborů byly pozvány baletní soubory Divadla Františka Xavera Šaldy Liberec, Divadlo Josefa Kajetána Tyla v Plzni, Jihočeské divadlo, Moravské divadlo Olomouc, Národní divadlo Brno, Národní divadlo Praha a Pražský komorní balet. Část libereckého baletu tvořili šéfka baletu Alena Pešková, dramaturgyně baletu Helena Syrovátková a baletky a tanečníci Rie Morita, Maria Gornalova, Jaroslav Kolář a Alexey Yurakov. Liberecký balet měl stánek stejně jako loni s produkční společností Art4People. Na stěnách visely plakáty z inscenací a opět se prodávaly baletní pohlednice, kalendáře a pexeso.

Galapředstavení baletních souborů (2. ročník) se mělo konat v sobotu 7. 11. od 18:30, ale vzhledem k pozdějšímu začátku generálky začalo asi o půlhodiny později. Jako první vystoupil balet DFXŠ Liberec se dvěma duety.  První byl z Gustava Klimta, kterého předvedli manželé Gornalova (Adela) a Yurakov (Klimt). Následoval duet z novinky Solarix, jejíž premiéra byla 22. 5. 2015. Zatančili ji Morita a Kolář, kteří ztvárňují hlavní postavy. Dalším souborem byla Olomouc. S ukázkou Spartaka vystoupili Yui Kyotani a Ivo Jambor (první sólisté Baletu Moravského divadla Olomouc). Pražský komorní balet si připravil fragment z inscenace This is Not a Kiss! Interprety byli Lenka Bílková, Sabina Bočková, Alena Krivileva, Jitka Tůmová, Patrik Čermák, Filip Löbl, Hodei Iriarte Kaperotxipi a Viktor Svidró. Plzeňské Divadlo J. K. Tyla představilo Umíněnost ztracených; tančili sólisté DJKT Richard Ševčík (držitel Thálie 2014 za titulní roli Spartaka) a Jarmila Dycková. Balet Jihočeského divadla předvedl ukázku Odd Couples. Vystoupili Barbora Coufalová, Cristina Porres Mormeneo, Julie De Meulemeester, Sato Oikawa, Zdeněk Mládek, István Varga, Carlos Roncero Montes a Grazianno Bongiovann. Národní divadlo Praha přestavilo ukázku z In the Middle Somewhat Elevated; zatančili první sólisté ND Praha Nikola Márová a Michal Štípa. Galapředstavení završil Balet Národního divadla Brno s ukázkou Black and White, ve které vystoupili Klaudia Radačovská, Arthur Abram a Martin Svobodník (sólisté ND Brno). Galapředstavení, které trvalo zhruba hodinu, bylo velmi úspěšné.

V sobotu před Galapředstavením Gornalova vedla workshop baletu; měla typ Master Class, za který zájemci museli zaplatit. V neděli pořádal workshop Contemporary – neoclassic dance Yurakov (typ Open Class). Oba workshopy byly úspěšné, navštívilo je dost lidí, přičemž víc bylo v neděli.

 

Jan Šrajer

 

5. 2. 2015

Soutěžní přehlídka BALET 2014

 

Soutěžní přehlídka taneční tvorby, která se pořádá od roku 1992, se uskutečnila již po osmé. Organizačně ji zajistilo Taneční sdružení ČR s finanční podporou Ministerstva kultury ČR a firmy Grishko. V rámci přehlídky se představily nejlepší inscenace českých baletních souborů, které měly v posledních třech letech alespoň jednu premiéru. Pětičlenná porota shromáždila 90 odborných posudků k 26 inscenacím. Soutěže se zúčastnilo 10 baletních souborů: Divadlo F. X. Šaldy v Liberci, Divadlo J. K. Tyla Plzeň, Jihočeské divadlo České Budějovice, Národní divadlo Brno,  Národní divadlo moravskoslezské Ostrava, Balet Národního divadla PrahaLaterna magika, Pražský komorní balet, Bohemia Balet (soubor Taneční konzervatoře hlavního města Prahy) a Balet Praha Junior (soubor konzervatoře Taneční centrum Praha).

Liberecké divadlo si odneslo dvě ceny: Za nejlepší sólistický výkon – diplom s prémií 5 000 Kč Valeriji Radionove za interpretaci role Doni Bernardy Alby v tanečním dramatu Dům Bernardy Alby (choreografie a režie Marika Hanousková, členka libereckého baletu; hudba Petr Čermák) a Čestné uznání s prémií 5 000 Kč: Aleně Peškové (šéfka libereckého baletu) za autorskou tvorbu a objevnou dramaturgii akcentující regionální náměty (Harald, hvězda se vrací!; Gustav Klimt; Ota-Pavel-Raška).

Slavnostní vyhlášení výsledků soutěžní přehlídky Balet 2014 a předání cen se uskutečnilo 4. 2 2015 v Národním divadle v Praze před představením Čarodějův učeň. Toto představení získalo Hlavní cenu soutěžní přehlídky Balet 2014 – diplom s věcnou cenou firmy Grishko v hodnotě 25 000 Kč (choreografie Jan Kodet, hudba Zbyněk Matějů, režie SKUTR (Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský).

(převzato ze Scena.cz)

 

17. 11. 2014

Liberecký balet vystoupil na brněnském galapředstavení

 

Ve dnech 7. – 9. 11. 2014 na brněnském výstavišti proběhl 3. ročník tanečního festivalu a veletrhu Dance life expo. Souběžně probíhaly také veletrh sportovních potřeb a volnočasových aktivit Sport life, festival zábavy In-joy a mezinárodní výstava karavanů a obytných automobilů Caravaning Brno. Na Galapředstavení baletních souborů byl také pozván balet Divadla Františka Xavera Šaldy v Liberci společně s dalšími baletními soubory – Divadlo Josefa Kajetána Tyla v Plzni, Moravské divadlo Olomouc, Národní divadlo Brno, Národní divadlo Praha a Pražský komorní balet. Část baletu tvořili dramaturgyně baletu Helena Syrovátková a baletky a tanečníci Rie Morita, Marika Hanousková, Maria Gornalova, Jaroslav Kolář a Alexey Yurakov, ke kterým jsem se připojil. V sobotu 8. 11. jsme krátce po 8:00 odjeli minibusem do Brna. Na výstaviště jsme dorazili asi ve 12:30. Na místě se k nám připojila šéfka baletu Alena Pešková a později tanečník Jan Březina. Po ubytování v hotelu Holiday Inn jsme šli zařídit stánek, který jsme měli spolu s produkční společností Art4People. Na stěnách visely plakáty z taneční pohádky pro dospělé a jejich děti Ota-Pavel-Raška, tanečního divadla Gustav Klimt a z novinky Popelka. K prodeji byly pohlednice tanečníků z letošního baletního kalendáře, několik kalendářů a Louskáčkovo pexeso. O stánek byl celkem zájem. Završením druhého festivalového dne bylo Galapředstavení baletních souborů. Moravské divadlo Olomouc mělo předvést ukázku z baletu Frida, ale sólista Ivo Jambor se bohužel zranil, proto soubor nemohl vystoupit. Galapředstavení začalo krátce po 18:30; do poslední chvíle se přidávaly židle, sál byl zcela zaplněn, hodně lidí sedělo na zemi a někteří postávali u vchodu. Vystoupení zahájil balet DFXŠ Liberec koláží z repertoáru. Jako první byl balet Ota-Pavel-Raška, kde se spisovatel Ota Pavel (Yurakov) zmítal mezi Mánií (Březina) a Depresí (Morita). Plynule se přešlo k ukázce tanečního zpracování slavného dramatu Federika Garcíi Lorky Dům Bernardy Alby – duet Adély (choreografka a režisérka představení Hanousková za zraněnou Annabel Pearce) a Pepe Romana (Kolář). Nakonec byl závěrečný duet z tanečního divadla Periferie podle stejnojmenného dramatu Františka Langera, kde tančili Yurakov (Franci) a Gornalova (Anna). Následoval balet ND Praha se slavným baletem P. I. Čajkovského Labutí jezero. Duet ze IV. jednání předvedli Nikola Márová (první sólistka ND Praha) a Jiří Kodym (sólista ND Praha). S ukázkou Černého zrcadla se představil Pražský komorní balet – tančili Jitka Tůmová, Alena Krivileva, Oliver Mahar a Tomáš Červinka. Plzeňské Divadlo J. K. Tyla předvedlo Obraz Doriana Graye. Poté následovala krátká ukázka opět ND Praha, ve které Márová zatančila Umírající labuť. Posledním souborem bylo ND Brno a představení Rendez-vouz, kde se představili Klaudia Bittererová, Andrea Popov Smejkalová, Arthur Abram a Ivan Popov. Galapředstavení, které trvalo zhruba hodinu, bylo velmi úspěšné, o čemž svědčila dlouhá společná děkovačka. Po protančené noci se salsou proběhl dopoledne workshop contemporary dance, který vedl Březina a který byl rovněž zaplněný a úspěšný.

 

Jan Šrajer

 

13. 10. 2014

V OC Forum Liberec v rámci akce Měsíc v růžové v sobotu 4. 10. 2014 vystoupili sólisté baletu Divadla F. X. Šaldy Liberec Maria Gornalova a Alexey Yurakov s ukázkou závěrečného duetu z tanečního divadla Periferie podle stejnojmenné knihy Františka Langera.

 

 

27. 6. 2014

1. ročník Veletrhu tanečníků a performerů

V rámci festivalu Letňák – Léto pro Pražany se ve čtvrtek 26. 6. 2014 uskutečni 1. ročník Veletrhu tanečníků a performerů. Celodenní akci spolupořádala Malostranská beseda a Unie tanečníků a performerů.

Organizátor veletrhu, ředitel Unie tanečníků a performerů, Milan Odstrčil řekl: „Naším cílem je v jediném dni nabídnout veřejnosti průřez světem tance od baletu přes současný tanec až po nový cirkus. Návštěvníci si mohou zatančit pod vedením zkušených lektorů na workshopech pro děti i dospělé, vychutnat si představení několika předních českých souborů a choreografů, podívat se na fotografie a filmy z tanečního prostředí nebo se za soumraku pobavit na taneční párty. Nabízet budeme také předprodej lístků na řadu tanečních představení.“

Krátce po 14. hodině odpolední akci zahájil mezinárodně uznávaný soubor 420PEOPLE. Poté se představil balet Divadla F. X. Šaldy v Liberci, který předvedl tři ukázky. Jako první zatančili , Jan Březina, Alexey Yurakov a Jaroslav Kolář ukázku z taneční pohádky pro dospělé a jejich děti Ota-Pavel-Raška, která měla premiéru koncem února. Poté vystoupili Annabel Pearce a Jaroslav Kolář s romantickým duetem z novinky Dům Bernardy Alby, kterou vytvořila členka baletu Marika Hanousková podle slavného dramatu Federika Garcíi Lorky. Jako poslední vystoupili Maria Gornalova a Alexey Yurakov, kteří představili poslední společný tanec Franciho a Anny z tanečního divadla Periferie na motivy stejnojmenného dramatu Františka Langera, které mělo derniéru začátkem května. Za roli Franciho byl Yurakov nominován do širšího výběru na Thálii 2010. Pak následoval zhruba hodinový workshop swingu. Po přestávce následovala ukázka z Krvavé svatby, motivem se opět stalo Lorkovo drama. Představil se Ultra-minimal-ballet, na kvinton doprovázela Gabriela Vermelho (autorka hudby), tančila Alena Pešková, šéfka libereckého baletu, s partnerem. Další část programu byly choreografie Šimona Kubáně nebo RDC Dance Company. Nakonec bylo představení (Out) from the hell (?). S Janem Březinou, který vytvořil choreografii, tančili Annabel Pearce, Rie Morita a Jaroslav Kolář. Přímo mezi diváky ještě zatančila Alena Pešková, kterou doprovázel hrou na hangdrum (hudební nástroj připomínající dva spojené činely) Jiří Šámal.

(částečně převzato z Časopis.scena.cz)

 

Jan Šrajer

 

24. 6. 2014

Člen baletu Divadla F. X. Šaldy Jan Březina se věnuje choreografii

Jan Březina je od září 2013 členem baletního souboru Divadla F. X. Šaldy v Liberci. Kromě tancování se věnuje také choreografii. Mimo českých divadel působil také v Itálii. Speciálně pro Liberec vytvořil dvě choreografie – (Out) from the hell (?) a Plavce.

Jan Březina

Jan Březina (foto Roman Dobeš)

 

K baletnímu souboru jste nastoupil loni v září spolu s Annabel Pearce. Proč jste si vybral právě Liberec?

Dříve jsem pracoval na projektové bázi – vždycky byl tak dvouměsíční projekt a pak se hrálo. Vlastně jsem pořád hledal práci a sháněl kontakty. V Itálii jsem měl první práci ve stálém souboru, což pro mě byla přínosná změna, protože zázemí co stálý soubor nabízí, kontinuita práce a tanečního směru mi vyhovuje. Takže po návratu z Itálie jsem hledal místo ve stálém souboru. Liberec si mě po půlročním hledání vybral tak trochu sám a tzv. mi „spadl“ do ruky. Byl sem na konkurzech po Evropě i v Čechách, na jednom v Ostravě, kde byl doplňkový konkurz. Tam už měli do souboru vybrané Japonce, ale nebylo jasné, zda jim stihnout vyřídit víza. Nakonec jim víza vyřídili a mně v té době ředitel Ostravského baletu pan Igor Vejsada propojil s šéfem libereckého souboru paní Alenou Peškovou. Přijel jsem v červnu do Liberce na konkurz a v srpnu nastoupil.

V jakých divadlech jste kromě Archy, Národního divadla a Divadla Ponec působil? Jaké jste měl oblíbené role?

S italským souborem jsme hodně hostovali, uvedl bych například marocké Národní divadlo Rabat, polský Lublin, ve Francii divadlo Caen, LG Art center v korejském Soulu. Zásadní pro mě je a byla škola, zároveň divadlo, Duncan centre, která sídlí v Praze v Braníku. Tam jsem rok a půl studoval současný tanec a viděl jsem pro mě nejvíc inspirativních představení. Setkal jsem se s hodně výraznými osobnostmi evropské taneční scény. V době mých studií tam učili lidi z New Yorku, Holandska, kteří zůstávali třeba půlroku. Pro mě to bylo nejvíce objevné období. Pochopil jsem, že tanec nemusí být jen o technice, krásných proplých nohách, baletních sukýnkách, ale že tu jde o opravdu syrové umění. Ohledně oblíbených rolí. Po studiu Státní taneční konzervatoře jsem vlastně nikdy netancoval klasický balet, pokud nepočítám představení v rámci studia. Na scéně jsem se objevil v představeních současného tance a tam jde více o společnou práci než o role, ty se ani nerozdělují, všichni tam jsou stejně důležití a dělaj na jednom celku společně. Jednu oblíbenou menší roli jsem ale měl v klasické činohře,  byla to role Albína ve hře Václava Havla Odcházení, kterou režíroval pro divadlo Archa David Radok. Byla to role takového podivína, introverta, manžela dominantní a hloupé ženy. Ta role skoro vůbec nemluvila, všechno jsem musel vyjadřovat pohybem a akcema. Ve hře jsem měl za kolegy a hrál po boku Vlastě Chramostové, Jana Třísky, Jana Skopečka, Zuzany Stivínové, Marka Daniela, Ivana Řezáče, Bořivoje Navrátila, Zuzany Stavné, Haně Vágnerové. Na práci v takovém týmu se prostě nezapomíná.

V čem se liší studium na Duncan centre oproti klasické konzervatoři?

Na Duncan centre, což je stejně jako klasická baletní konzervatoř státní konzervatoř, například tím, že je kladen důraz na kreativitu každého jednotlivého studenta. A to tak, že každý půlrok student musí vyjít s prací a odprezentovat ji v divadle. Téma je mu zadáno a má svého konzultanta, kterého si vybere z učitelů nebo mu je přidělen. Takže už na konci prvního ročníku, když je člověku 15 let, vychází s „kůží na trh“ se svým představením. V rámci studia se také pořádají „výlety“ za kulturou. Snaha je o to, aby studenti byli orientováni jak v klasickém, tak i současném umění. V rámci výchovy je Duncan velmi liberální a otevřený. V rámci studia baletní konzervatoře člověk hlavně piluje techniku a variace. Jsem rád, že jsem už za studia poznal oba přístupy k tanci. Bylo to velmi obohacující.

V Itálii jste tři roky působil v mezinárodním souboru současného tance Compagnia Zappala Danza. Jak jste se k této taneční příležitosti dostal a jaké to bylo?

Vlastně úplně jednoduše. Toužil jsem někam vypadnout a v souboru kdysi tančil můj známý Michal Záhora, skvělý tanečník a choreograf. Takže jsem soubor trochu znal. Na internetovém serveru jsem se dozvěděl o konkurzu. Napoprvé jsem jím neprošel, ale byl jsem pozvaný na workshop do jejich rezidence. Po workshopu jsem se do Itálie vracel už jako stážista. Po cca roce se konal další konkurz, trval tři dny, tím už jsem prošel a dostal jsem místo v company. Zase tak jednoduché tu práci získat nebylo.

Tančíte raději klasiku nebo současný tanec? Z jakého důvodu?

Tančím rád oboje. Nemůžu říct, že bych něco preferoval. Je to něco úplně jinýho a obojí mě baví stejně. Každý styl dává tělu něco jiného. Nedá se to porovnávat, snad jen z uměleckého hlediska tíhnu spíše k expresi současného tance, nabízí mi více možností vyjádření.

Jaká vaše choreografie se poprvé uvedla?

První choreografii jsem uvedl v Divadle Ponec. Koncem sezóny v rámci večera Nové tváře Divadlo Ponec osloví, vybere dva tanečníky nebo choreografy, kteří dostanou prostor tam uvést své představení. Moje bylo o ztrátě v temném lese, kdy člověk skrze zvířata nachází své nové identity. S tím představením jsem byl pozván později také do Dublinu. Druhou choreografii jsem dělal se studenty v Itálii. Tančilo ji Osm žen a inspirované to bylo knihou Solaris od  Stanisława Lema. Rozdělaná práce (work in progres) se odprezentovala v divadle v Katánii a k tématu knihy Solaris se vracím napřesrok, kdy na konci sezony 2015 budu tvořit premiéru pro liberecký balet.

Vaše kolegyně Marika Hanousková vytvořila už dva vlastní projekty (Café Reichenberg spolu s Veronikou Fišerovou a Dům Bernardy Alby), takže jste chtěl vytvořit také něco vlastního a většího.

Přesně tak. Bylo mi to nabídnuto a já jsem po tom samozřejmě okamžitě skočil.

Kolik choreografií jste dosud vytvořil? Některé jste uvedl také v Irsku a Itálii.

V Irsku jsem uvedl choreografii, která navazovala na tu, kterou jsem udělal v roce 2008. Vrátil jsem se k ní někdy v roce 2013, protože jsem dostal nabídku představení odehrát v Dublinu, chtěli po mně ale pouze 15 minut. Choreografii jsem zpracoval nově, zanechal jsem v ní pro mě nejpodstatnější věci, zbytek materiálu musel jít stranou.

Liberečtí diváci vaši choreografii (Out) from the hell (?) poprvé viděli na Festivalu současného divadla WTF?! 24. 5. 2014. Oslovil vás přímo Tomáš Dianiška nebo někdo jiný z organizátorů?

Oslovila mě produkční WTF?! Eliška Hamplová. Já měl v hlavě uložená témata, na kterých chci pracovat, ty jsem ji nabídl a byli jsme hned domluveni. Libereckému publiku jsem chtěl nabídnout něco nového. Dva dny před představením mi to způsobilo hodně nervozity. Jsem hrozně rád, že se mnou pracovali Annabel Pearce, Rie Morita a Jaroslav Kolář, kteří do toho šli bez jasně danýho nároku na honorář. V pauzách mezi zkouškami a představeními jsme během měsíce vytvořili tohle představení, ze kterého mám velkou radost. Publikum nás odměnilo skvělým potleskem, narvaným divadlem, takže všechno dopadlo dobře. S představením jsme už pozvaný do Prahy.

(Out) from the hell (?)

(Out) from the hell (?); zprava Annabel Pearce, Jaroslav Kolář, Jan Březina (foto Roman Dobeš)

 

Proč jste si vybral právě Annabel, Rie a Jardu?

Mají zájem. Vím, že se chtějí tanečně rozvíjet, poznávat nové taneční směry a jsou pracovití. Dělali jsme na tom ve svém volnu a díky jejich nasazení se mi představení podařilo dotáhnout do konce.

O necelý týden později měli premiéru Plavci. Byli vytvořeni přímo pro Galerii v lázních? Kdy vás napadlo použít videoprojekci?

Plavci měli být původně vytvořeni přímo pro prostor galerie (tzv. Site specific). Měli jsme ale dost málo času a z původní ideje, že to bude šité na míru Galerii lázně, jsem upustil, technicky to prostě nebylo možný. Vyšel jsem tedy z  genia loci místa a pracoval na tanečně-pohybovém představení na téma plavci, které jsme nazkoušeli ve studiu divadla.  Pracoval jsem s atributy, které téma galerie jako taková nabízí, a tak sem se rozhodl využít také videoprojekce, videokoláž z plavců a vodních sportů jsem nastříhal a v jedné části je použil jako obrovské pohyblivé obrazy, které jsem promítal na velkou bílou zeď. Dál jsem pracoval na téma kultury těla, jelikož budova galerie do roku 1989 sloužila jako lázně Franze Josefa, a dále pak s tématem oživlých antických soch. Vycházel jsem z místa a jeho historie, tak vznikali Plavci.

Plavci, zleva Annabel Pearce, Rie Morita, Jan Březina

Plavci; zleva Annabel Pearce, Rie Morita, Jan Březina (foto Roman Dobeš)

 

Vytvářel jste choreografii jen sám nebo vám Annabel a ostatní pomáhali?

Nabídl jsem jim, že bych to rád tvořil s nimi, ale nechali to na mně. Chtěli, abych jim ve zkušebně poroučel a říkal, co mají dělat. Na druhou stranu to bylo skvělý, protože ochotně dělali vše, co jsem jim říkal :) Povedlo se dokonce, že v jedné fázi nechtěně spolupracovali. Bylo to, když se smáli některému mému nápadu, imitovali ho pohybově. Byla to ta část s tučňáky, mořským koněm a mořskou pannou.

Jak si vybíráte hudbu k choreografii? Máte nějaké oblíbené skladatele?

Hodně mě baví jeden německý label. Dělají elektronickou hudbu, kterou nahrávají analogově. Vytvářejí zvukové stopy a plochy, které si doma dále zpracovávám na mixážním pultu, aby mi to sedělo k tomu, co přesně chci. Šiju si hudbu na míru. Vždy pracuju nejdříve s pohybem a jeho významem a pak až dojde na hudbu. Poslouchám také Bohuslava Martinů nebo J. S. Bacha. Sám jsem na ně nikdy netvořil, ale tančil v choreografii jiných. Přede mnou teď stojí výzva. V létě tvořím v Praze pro tanečně hudební festival ProART choreografii, kde je hudba už zadaná. Budu nucený opustit své zažité pracovní postupy. Najednou je zde hudba jako první.

Co byste chtěl dělat, až jednou budete muset skončit s tancem?

Ve mně je tanec odmala, věděl jsem hned, že tančím a odmala se tanci věnuju.  Ať už budu dělat v budoucnu jakékoli zaměstnání, vždy to bude práce s pohybem, i když už to třeba nebude tanec. Vše je přece pohyb, vše se pořád hýbe, neustále proměňuje.

Co děláte ve volném čase?

Opouštím pracovní stereotyp a to nejlépe výletem.

 

Děkuji za rozhovor

 

Jan Šrajer

 

5. 5. 2014

Letošních oslav Mezinárodního dne tance (MDT) se stejně jako loni zúčastnil také Balet Divadla Františka Xavera Šaldy v Liberci. První část oslav začala celkem nenápadně - částečně utajeným flash-mobem v Nákupním centru Plaza. Flash-mob je zábavná akce, při které se náhle sejde více lidí v předem domluvený čas na předem domluveném místě spojených společnou myšlenkou. Ještě krátce před zahájením náhodný návštěvník neměl tušení, co se bude dít.

Krátce po 15:30 taneční akci zahájil Jiří Šámal hrou na hangdrum (hudební nástroj připomínající dva spojené činely) a postupně se vynořovali tanečníci. Jednalo se o ukázku z projektu Zpětná vazba, který byl později sehrán ve večerní části programu. Poté následovala již reprodukovaná hudba a ukázka Louskáčka v podání Marie Gornalove a Alexeye Yurakova, kteří tvoří pár na jevišti i v soukromí. V další části bylo představeno taneční divadlo Dům Bernardy Alby, které bude mít premiéru v pátek 16. 5. 2014 v Malém divadle. K Veronice ŠlapanskéRie Moritě, Karolíně Mikové a Marice Hanouskové se připojila Maria, která vyměnila kostým v improvizované převlékárně. V ukázce Gustava Klimta (spoluautor liberecké opony) tančili Karolína, Andrey Bayniyazov a Alexey. Od Klimta se přešlo k dvouměsíční novince Ota-Pavel-Raška, kde se představili také další tanečníci - Annabel Pearce, Šárka Brodaczová, Pavel Novotný, Vladimir Kamenev, Jan Březina a Jaroslav Kolář. O druhou část odpoledního programu se postaral Pražský komorní balet. Na závěr se všichni profesionálové objevili vedle tanečníků z nově vznikajícího studia Lidé v pohybu. Akce sklidila úspěch. Fotky si můžete prohlédnout v Rubrice Fotogalerie a na Genusplus.cz.

Událost baletní sezóny proběhla od 19:00 v Šaldově divadle, kde vedle libereckého baletu vystoupil balet Národního divadla v Praze a Pražský komorní balet. Úvodem řekla pár slov šéfka baletu DFXŠ Alena Pešková a na závěr přečetla letošní Poselství choreografa Mourada Merzoukiho (celý text si můžete přečíst na Operaplus). Jako první se představil balet DFXŠ v projektu Zpětná vazba. Hudebně na ní částečnou improvizační technikou spolupracovali Jiří Šámal a na piano Daniel Fiedler. Na konceptu choreografie se vedle Aleny Peškové, která navrhla také scénu a kostýmy, podílel celý baletní soubor s výjimkou Nikoly Bohuňovské, Valerije Radionovy a Pavla Novotného. Na jevišti Světa hrají dva hudebníci a tančí tanečníci. „Tančí to, co slyší, anebo slyší to, co tančí?“ Je třeba prožít všech pět základních lidských emocí: Hněv, Radost, Zádumčivost, Žal a Strach. Kdo nás vede, kdo dává zpětnou vazbu? A když se vracíme do výchozího bodu... jsme to My. Jednoduchá scéna se skládala pouze ze židlí a zadních světel umístěných na traverze. Bylo zajímavé sledovat, co se dá udělat s židlemi a kontrastním světlem.

Po přestávce se předvedl balet Národního divadla Praha s inscenací Přesně včas. Diváci měli možnost spatřit libereckého rodáka, Ondřeje Vinkláta, držitele Thálie 2013. Choreografii a scénu vytvořil ve spolupráci se Štěpánem Pecharem.V tanečním divadle o životě a smrti se vedle nich objevili Kristýna Němečková, Aya Watanabe, Kryštof Šimek a Giovanni Rotolo. Po další přestávce následoval Pražský komorní balet a balet s názvem Mono no aware. Tento termín se objevuje v japonské literatuře a dá se volně přeložit jako autentický povzdech bytosti. Jedná se o schopnost velké citlivosti, o uvědomění si krásy a pomíjivosti estetického předmětu nebo bytosti, jejíž ztělesněním je v japonské tradici například krátké trvání sakurového květu. Choreografii, kostýmy a scénu vytvořila šéfka PKB Hana Turečková Polanská, se kterou liberecký balet spolupracoval jednu sezónu jako repetitorkou (její choreografie je v stále uváděném průvodci baletem Posedlost baletem - Balet (ob)session). Tanečníci Šimon Kubáň, Tomáš Červinka, Oliver Mahar, Sylva Nečasová, Jaroslava Janečková a Lenka Bílková byli pokryti hlínou, která z nich postupně odpadávala. Celé představení bylo stejně jako obě předešlá velice úspěšné, o čemž svědčila dlouhá děkovačka.

 

Jan Šrajer

 

4. 5. 2014

29. 4. proběhl Mezinárodní den tance.

Mezinárodní den tance poprvé vyhlásila v roce 1982 International Dance Committee of the International Theatre Institute (Mezinárodní taneční komitét Mezinárodního divadelního institutu, partnerská organizace UNESCO. Tento den se roku 1727 narodil významný taneční reformátor Jean-Georges Noverre, který byl svými současníky nazýván Shakespearem tance.

Každoročně je vyzvána známá taneční osobnost k napsání Poselství, které je pak šířeno po celém světě.

Záměrem Mezinárodního dne tance a Poselství je spojit dohromady v tento den všechen tanec, jeho různé podoby a projevy, oslavit divadelní formu a radovat se z její univerzality, která ruší veškeré politické, kulturní a etnické bariéry, a spojit lidi dohromady společným jazykem – tancem.

Autorem letošního Poselství je choreograf Mourad Merzouki:

Každý umělec hájí umění, jež ho při prvním setkání hluboce poznamenalo. Přinášelo, co hledal a ztratil a co by vášnivě rád sdílel s ostatními… Je to odezva hlasu, nalezeného rukopisu, interpretace textu předkládaného lidstvu, je to hudba, bez níž nás vesmír nedokáže oslovit, je to pohyb nabízející půvab. [...] Dovolte, abych zakončil slovy René Chara, která mi každodenně připomínají, že nesmíme nikomu dovolit, aby nás uvěznil v předepsaných rolích: Vynuť si svou šanci, uchop své štěstí a jdi za svým rizikem. Když tě lidé budou vídat, zvyknou si. Tak to zkuste, chybujte a začněte vždy znovu, ale především – tančete, nikdy nepřestaňte tančit!

(převzato z  Idnes.cz a z Operaplus, kde najdete také celý text letošního Poselství)

 

Foto © Roman Dobeš