Recenze a zamyšlení


Liberec


Liliom

Milostné taneční drama

V libereckém Malém divadle proběhla v pátek 11. 6. 2021 premiéra tanečního dramatu Liliom. Předlohu napsal roku 1909 maďarský dramatik Ferenc Molnár. Choreografie a režie se chopila Japonka Rie Morita, bývalá členka baletního souboru libereckého divadla (v sezóně 2020/2021 přijala nabídku angažmá v brněnském Národním divadle). Originální hudbu složila přední japonská skladatelka Hiyoko Takai. Scénu a kostýmy navrhla Haruka Shoji (Morita se podílela na tvorbě kostýmů). Světelný design vytvořil šéfosvětlovač Pavel Hejret.

Scéna byla poměrně variabilní (často docházelo k menším či větším přestavbám). Ve scénách s poutí (i jiným) zadnímu jevišti dominoval velký vějíř, ve kterém byly zajímavě umístěny žárovky; jiné scény představovaly například byt Lilioma a Julie nebo hospodu. Vpravo dole se umisťovala lavička, na které se mj. odehrával jakýsi prolog a epilog. Hned po prologu následovalo poměrně dlouhé hudební číslo, při kterém se v mnoha variacích představili skoro všichni tanečníci. Tanečnice používaly piškoty. Pouze Paní Muškátová tančila všechny své výstupy v černých botách s vyšším podpatkem. Kromě zmiňovaných přestaveb zaznívala hudba téměř neustále. Skladatelka Hiyoko Takai se v Japonsku těší stoupající popularitě. V její hudbě zaznívaly kromě hudebních nástrojů, které známe na západě, také nástroje užívané na východě. Kromě toho docházelo k různému mísení žánrů (skladby často doplňovalo elektro). Prvky východní kultury byly občas patrné také ve scéně (vějíř), kterou doplňovaly výrazné barvy jednotlivých kostýmů. Hojně se také používal dýmostroj.

Titulní roli Lilioma na premiéře tančil Ennio Zappalà (alternace Rory Ferguson). Hlavní ženskou roli Julii ztvárnila Mariana Fonseca Torres. Její přítelkyni Marii Anya Clarke, přítele Lilioma Fiscura tančil Jaroslav Kolář, Linzmana Carlos Ruiz. Lujza (dcera Lilioma a Julie) byla svěřena Annabel Pearce. Ve druhé části příběhu (balet se hraje bez přestávky a trvá necelou 1,5 hod.) má krátké sólo. Výraznou postavou je také žárlivá Paní Muškátová (Nuria Cazorla García), která byla oděna ve výrazných fialových šatech. Morita vystavěla zhruba 7 duetů Lilioma s dalšími postavami. Jeden z nich byl synchronizovaný (Liliom a Fiscur), další dva pak zuřivé (hádka s Julií a napadení Linzmana). Soudce (Alexey Yurakov) sice na scénu přichází až asi po hodině, ale má 2 až 3 velmi dynamické krátké tance.

Zvláštní pozornost si zaslouží postavy Policisté / Čas v podání dua Lenka Marhavá, Rory Ferguson (alternace Yuta Homma). Téměř pokaždé tančili těsně u sebe, někdy trochu synchronizovaně. Jako Čas se vzájemně doplňovali (např. při plynutí minut a vteřin). Dá se říci, že jejich výstupy byly pokaždé duety, ale často v interakci s jinými postavami. Hlavním posláním zřejmě bylo poukázat na to, že čas stále plyne bez ohledu toho, co se stalo/stává/stane.

Morita se se svým debutem velmi zdařile uvedla. Všechny taneční výkony byly velmi dobré, scéna efektivní, zajímavé kostýmy. Vyprávěný příběh se jistě zařadí k divácky úspěšným titulům uvedeným v předchozích letech v Malém divadle (Café Reichenberg, Dům Bernardy Alby, Jekyll & Hyde (choreografie Marika Mikanová, nynější šéfka libereckého baletu), Malý princ (choreografie Margaux Thomas), Posedlost baletem I a II (choreografie téměř všichni členové souboru). Je jen dobře, že členové souboru pravidelně dostávají příležitost ukázat i své choreografické kvality.

 

(psáno z premiéry 11. 6. 2021)

 

Jan Šrajer


SIALská trojčata

Zmužilý kabaret o stavbě Ještědu

V libereckém Malém divadle F. X. Šaldy proběhla v pátek 5. 10. 2018 světová premiéra očekávané novinky SIALská trojčata. Zcela novou hru napsali na míru libereckému divadlu Milan Šotek a Radovan Lipus, který se ujal režie. Scénu vytvořil známý herec a také architekt David Vávra (spoluaktér Šumných měst); kostýmy pak navrhla Eva Kotková. Hudbu k inscenaci složil Jiří Janďourek a aranže písní realizoval Jan Jirucha. Hudební a pěvecké nastudování provedl Marek Ottl, vedoucí postava libereckého Big'O'Bandu.

Zdařilá scéna

Povedená scéna tvoří siluetu Ještědu při pohledu seshora, Ještěd je ale natočen o 90° směrem k městu – špička (tvořená menší šikmou) se nachází vepředu u hlavního jeviště. Strany jsou dotvořené půlkruhovými částmi a na jejich obou stranách se nacházejí 3 řady pro diváky. Vlevo je umístěna kapela tvořená klávesami, kytarami, bicími, saxofonem a trombonem. Pravý roh tvoří dvě malé dřevěné lavice s lampou. Na horním jevišti se pak u portálů nachází dvojice zajímavých designových stolků. Zbylé scény jsou později jednoduše dotvářeny většími či drobnějšími rekvizitami, které vytvořil rekvizitář Malého divadla Ladislav Říha. Diváci jsou na kabaret navnaděni asi 15 minut před začátkem představení, kdy kapela pro příchozí vyhrává.

Glosátorem a přímým pamětníkem celého příběhu SIALu je Václav Helšus jako Děd Ještěd. Hlavní roli Karla (Hubáčka) hraje a zpívá Tomáš Impseil, kterému notně sekundují Jan Jedlinský (Mirek) a Petr Hanák (Ota). Sorelu ztvárňuje Karolína Baranová. Nejvíce rolí postupně zastávají Michaela Foitová (MúzaÚčaTelegrafistka) a Eliška Jansová (MúzaŘeka NisaTelegrafistka). Zbylé role (například ŽáciSlavní architekti či Hlas lidu) tvoří komparz čtyř mladíků (alternace Ondřej UlihrachVojtěch BursaDavid FicekJakub LandsmannMax Stejskal a Richard Slouka).

Mistrně napsaný text

Velkou pozornost si zaslouží samotný text hry (který má divák v programu celý k dispozici, včetně textů písní). Pozorný (a snad i méně vnímavý) divák ve hře objeví takřka nekonečnou řadu nejrůznějších slovních hříček (někdy až s náznakem dvojsmyslu). Za všechny uveďme část zahajovacího monologu, který pronáší Děd Ještěd: „...Jsem Ještěd a ještě dnes jsem přišel mezi vás...." nebo z první písně (Zmužilost): „Když tě Ještěd praští / Těžko už tě pražští / Kolegové zlákaj zpět / Postavím tu nový svět!". Kromě toho se divák dozví hodně zajímavostí ze života Helšuse (Kolik diváků v hledišti ví, že pochází z Loun? Nebo že ví zcela přesně, ve kterých místech Malého divadla seděl Václav Havel při premiéře své hry Asanace?). Všechny tyto pamětnické střípky jsou přitom důmyslně trochu skryty v drobnějších epizodkách příběhu SIALských architektů, inženýrů, statiků a dalších mnoha profesí lidí významně spjatých s Libercem 60. let.

Herecké, pěvecké a taneční výkony

Liberecké herečky a herci, včetně komparsu, podávají skvělé výkony. Běžný divák si možná při prvním zhlédnutí hry, která se hraje 1,5 hodiny bez přestávky, nestihne utříbit všechny části mozaiky do kompaktního celku. Ale to vůbec nevadí – pamětníci si připomenou všechny události, které se staly před více jak 50-ti lety, mladší generaci zaujmou třeba taneční a pěvecká čísla; všichni se dozvědí spoustu zajímavostí o městě, kde žijí či studují. Činoherní soubor se během posledních několika let výrazně omladil a zdárně se doplňuje s herci, kteří v libereckém divadle působí řadu let. Náročné písně (kterých je 9 a přídavek) vyznívají i přes špatnou akustiku divadla přesně tak, jak byly napsány a zamýšleny – velkou měrou k tomu přispívá živý orchestr pod vedením Marka Ottla. Všechny písně jsou doplněny výbornou choreografií, kterou vytvořila činoherkyně Jana Stránská. Před hodně dlouhou dobou (v roce 2003) ji slovenský režisér a choreograf Ján Ďurovčík v programu ke svému prvnímu libereckému muzikálu Malováno na skle (kde se Stránská alternovala v hlavní ženské roli) označil za „mimořádně pohybově nadanou".

Celé představení je velmi zdařilou poctou Karlu Hubáčkovi, Miroslavu Masákovi, Otakaru Binarovi, v menší míře Zdeňku Patrmanovi (v interpretaci Helšuse) a všem dalším význačným aktérům SIALu. Každá generace si v něm najde „to své". Některým divákům možná může vadit hlasitá živá hudba. Ve výsledku ale vše perfektně zapadá do sebe a režiséru Lipusovi se skutečně podařilo vytvořit velkolepou svatbu, která musí naplňovat nejrůznější požadavky všech zúčastněných.

 

(psáno ze světové premiéry 5. 10. 2018)

 

Jan Šrajer


Plzeň

Zkrocení zlé ženy

Taneční online záznam v době covidové

 

Slavnou Shakespearovu komedii Zkrocení zlé ženy jsem dosud nečetl. Zpracovanou v divadle jsem ji viděl již potřetí. Nejprve před lety na „domovské scéně“ v Liberci jako činohru. Na první baletní verzi jsem se později vypravil do ústeckého Severočeského divadla opery a baletu. S volbou titulu jsem neváhal, protože choreografii a režii vytvořila Marika Mikanová (tehdy ještě Hanousková), nynější šéfka libereckého baletu. Marika v libereckém Malém divadle uvedla úspěšné taneční tituly Café Reichenberg (ve spolupráci s Veronikou Fišerovou) Dům Bernardy Alby a Jekyll & Hyde (druhý jmenovaný je stále na repertoáru). V dubnu 2021 pak proběhla neveřejná premiéra jejího zpracování Mauglího, tentokrát již v historické budově divadla.

Plzeňskou verzi jsem zhlédl během pandemie covidu online. Libreta, choreografie a režie se ujala Alena Pešková, která byla před Marikou 9 let šéfkou libereckého baletu. Hudbu vytvořil Jan Kučera, který rovněž stojí za hudebním nastudováním a dirigováním (v alternaci s Jiřím Petrdlíkem). V představení je ovšem použitá reprodukovaná hudba, kterou nahrál plzeňský orchestr opery. Kostýmy navrhl Aleš Valášek. Za zajímavou scénou stojí Richard Pešek jr. Na pozadí a vlevo jí dominují tři domy, na kterých je vpravo nahoře obloukově rozvěšené prádlo. Jednotlivé scény jsou pak jednoduše dotvářeny například lavičkami, kulatými stolky se židlemi nebo manželskou postelí.

Měl jsem štěstí a hlavní roli Petruccia tančil Richard Ševčík, se kterým se více přátelím od roku 2018, kdy v Liberci nazkoušel a uvedl úspěšnou Vánoční koledu na motivy slavného díla Charlese Dickense. Vzpurnou Kateřinu pak ztvárňovala Jarmila Hruškociová (roz. Dycková). Ve větších rolích se pak představili Sara Aurora Antikainen (Bianka), Justin Rimke (Lucenzio), Mátyás Szilveszter Sántha (Gremio) nebo Ondřej Potužník (Hortensio). V dalších rolích se pak ukázali například Misha Alexander Hall, Kristina Kodetová, Corinne Cox, Afroditi Vasilakopoulou, Vittorio Borio nebo v roli Faráře Jiří Žalud. Hudební stránka je velmi dynamická, téměř neustávající. Občas jsou v ní zastoupeny výrazné bicí, zazní i sólový klavír, v jedné scéně housle nebo obdobné smyčce. Dle mého laického pohledu jsou zde hojně zastoupeny prvky jazzu. Celý děj je odvíjen ve velmi rychlém tempu. Je to podobné jako v libereckém baletu Sluha dvou pánů, který rovněž vytvořila Pešková (premiéra proběhla v listopadu 2019). V obou případech je tanec doplněn občasnými hlasovými projevy, pískáním a výskotem.

V první půli stojí za zmínku zuřivý duet Kateřiny a Bianky, po kterém následuje blesková první přestavba na domov Kateřiny (další přestavby již byly pomalejší). Před svatbou je na řadě pěkný duet Kateřiny a Petrucia. Na svatbu Petruccio přijede na zmrzlinářské trojkolce, na kterou je po rychlé nečekané svatbě (Kateřina je oddána vtipným způsobem, kdy nějak spadne a tím je sňatek potvrzen) Kateřina dozadu naložena a Hruškociová má tak pěkný odjezd ze scény. Kromě členů plzeňského baletu v komickém kusu vystupuje také několik externistů.

Pešková vytvořila velmi pěkný a vtipný balet, který bych rád viděl někdy znovu a naživo. Závěrem jen poznamenám, že díky Aleně Peškové jsem se stal velkým milovníkem tance a baletu, který jsem před lety příliš nemusel. A za tuto změnu jsem jí (a dalším tvůrcům) velmi vděčný.

 

(online záznam 3. 4. 2021)

 

Jan Šrajer


Ostatní divadla

24. října 1942

Ve čtvrtek 22. 1. 2015 se v rámci dalšího, letos prvního, Večera v Naivním divadle Liberec představilo světoznámé Divadlo Drak z Hradce Králové s inscenací 24. října 1942. Jednalo se o scénické čtení – výběr ze dvou knih, které napsali Francouz Laurent Binot (HHhH, prvotina, 2010) a Polák Mariusz Szczygieł (Udělej si ráj, 2011). Poslední dohrou českého odbojového hrdinského činu (atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha 27. 5. 1942) byla poprava velkého počtu civilistů v koncentračním táboře Mauthausen 24. října 1942.

Premiéra se konala v Divadle Drak 24. 10 2012. Režie, scénáře a výpravy se ujal Marek Zákostelecký. V ND v Liberci se divadelní koláž hrála v menším sále v 1. patře. Zhruba uprostřed scény byly asi čtyři menší stoly, na nichž byl bílý ubrus, a u nich dvě židle. Herci Dušan Hřebíček a Filip Huml na scénu přišli oděni v černém a s tablety. Nejprve krátce představili oba autory. Tvůrci položili divákům otázku, co pro ně znamená fenomén hrdinství a proč je v Čechách vnímán dosti rezervovaně či snad i nechtěně. Bílý ubrus sloužil jako promítací plátno, kde se objevovala zejména data, někdy i místa, na kterých se odehrával děj. Na zadní stěnu byla promítána projekce (dobové fotky), kterou vytvořil Jindřich Max Pavlíček. Občas zazněl reprodukovaný hlas – například zlost Hitlera poté, co mu o atentátu telefonoval Himmler. Využití tabletů se ukázalo jako velmi přínosné. Naprostou tmu protínaly jen ozářené tváře herců, kteří se po scéně kolem stolu pohybovali s židlemi a vytvořili tak zcela odlišné scény, jež byly dotvořené jen světly a projekcí.

Tvůrci chtěli touto inscenací splatit dluh nás všech vůči aktérům atentátu, který patří mezi nejvýznačnější události 2. světové války. Inscenací přiblížili literaturu faktu nejen mladým lidem, ale i všem pamětníkům hrdinského činu. Vzdali tím holt všem, kteří se na přípravě a realizaci atentátu podíleli a kteří neváhali položit vlastní životy.

 

Jan Šrajer