Recenze

 

Divadlo Františka Xavera Šaldy Liberec

Představení
Malé divadlo Liberec
Šaldovo divadlo Liberec
Válka
česká premiéra 7. 4. 2017
------------
Spící krasavice
------------
premiéra 24. 2. 2017
Romeo a Julie (zamyšlení)
------------
premiéra 11. 11. 2016
Její pastorkyňa (zamyšlení)
------------
premiéra 16. 12. 2016
Absolvent
------------
premiéra 17. 6. 2016
Thaïs (zamyšlení)
------------
premiéra 27. 5. 2016
Strasti života
premiéra 12. 2. 2016
------------
Jekyll & Hyde
premiéra 13. 5. 2016
------------
Alenka v říši divů
------------
premiéra 26. 2. 2016
Gazdina roba
------------
premiéra 13. 11. 2015
Faust
premiéra 12. 12. 2014
------------
Popelka
------------
premiéra 17. 10. 2014
Dům Bernardy Alby
premiéra 16. 5. 2014
------------
Žárlivost
premiéra 21. 11. 2012
------------
Ženy
premiéra 7. 12. 2012
------------
Louskáček (zamyšlení)
------------
premiéra 19. 10. 2012

 


Divadlo Josefa Kajetána Tyla v Plzni

Představení
Komorní divadlo Plzeň
Velké divadlo Plzeň
Spartakus
------------
premiéra 15. 11. 2014
Fyzikové
premiéra 18. 6. 2011
------------
Hrobka s vyhlídkou
premiéra 19. 2. 2011
------------
Přišel na večeři
------------
premiéra 18. 12. 2010
Romeo a Julie
------------
premiéra 25. 4. 2009

 

 

Ostatní divadla

Divadlo
Představení
Premiéra
Divadlo Drak Hradec Králové
24. října 1942
24. 10. 2012
 

Liberec

Úspěšná česká premiéra švédského dramatu Válka

 

V Malém divadle Františka Xavera Šaldy v Liberci se konala v pátek 7. 4. 2017 česká premiéra hry Válka současného švédského autora Larse Noréna (napsaná v roce 2003). Hned na úvod je třeba podotknout, že dramaturgie libereckého divadla je především v posledních dvou až třech sezonách velmi rozmanitá zahrnující jak klasiku (například lednovou premiéru inscenace podle oscarového filmu Zamilovaný Shakespeare), tak i aktuální hry, které se dotýkají mimo jiné také blízkovýchodního konfliktu v Sýrii či na východě Ukrajiny (částečně jako v případě této hry). Režie se ujal šéf činohry Šimon Dominik, který vycházel z překladu Zbyňka Černíka. Zajímavou scénu a kostýmy navrhl Karel Čapek. Scéna představuje jakési útočiště či zázemí, které vytváří částečně uzavřený prostor válečné krajiny se dvěma vchody. Stěny a „podlaha“ byly tvořeny maskáčovým vzorem v podobě listů. V pravé zadní části byl vyvýšený zakrytý prostor, který byl posléze využit například jako postel. Zbytek scény dotvářelo pár matrací, stará venkovní vana, menší kamínka, jednoduchý stolek a šňůra s pověšenými kusy oblečení a ručníky (další kusy byly pověšeny na „stěnách“).

Zajímavostí bylo, že autor všech pět postav pojmenoval pouze písmeny A až E, přestože asi všichni se oslovovali křestními jmény. Hra je uváděna bez přestávky téměř dvě hodiny. Je ale nutno připomenout, že přerušením by kus ztratil své napětí, které by se pravděpodobně již nepodařilo navrátit zpět (podobné jako v Albeeho hře Pobřeží, která byla na této menší scéně rovněž před lety úspěšně uváděna). Skoro jednoduchá zápletka přináší možná trochu nečekané momenty a zvraty děje. Všichni herci podávají špičkové výkony. Vyzdvihnout si zaslouží zejména Martin Stránský, který svou postavu slepce ztvárnil velmi věrohodně. Výborné výkony podává také matka Jana Hejret Vojtková a její dvě dcery – prostitutka Karolíny Baranové a její mladší, trochu naivní 12ti letá sestra Michaela Foitová. V menší roli – slepcova bratra – se představil nejnovější člen činohry Jan Jedlinský.

Hra stále udržuje diváka v napětí a v možném očekávání vývoje a konce, který je ale trochu otevřený. Kus byl výborně zinscenován s dobře zvolenou trochu psychedelickou či rockovou hudbou (v hudebních předělech scénu lehce upravovali samotní herci). Ačkoliv se děj odehrává v blíže nespecifikované zemi, lze si povšimnout inspirací válečného konfliktu v Bosně a Hercegovině v 90. letech 20. století. Zejména díky neustálým zvratům a takřka nemožnému odhadnutí konce děje se hře nedá prakticky nic vytknout.

 

Hodnocení: 100%

 

(psáno z české premiéry 7. 4. 2017)

 

Jan Šrajer


Nahoru


Spící krasavice

 

V libereckém divadle Františka Xavera Šaldy se v pátek 24. 2. 2017 konala premiéra slavného baletu Petra Iljiče Čajkovského Spící krasavice. Libreto pro liberecký balet, který je nejmenším v České republice, upravil a dále vytvořil choreografii a chopil se režie Daniel Záboj (s libereckým souborem před časem připravil úspěšnou inscenaci Harald – hvězda se vrací! a Tančírnu nevyslovených přání). Zajímavou scénu navrhl Richard Pešek jr. V zadní části byla vytvořena velkými, vertikálně na sebe navazujícími asi sedmi stupni, z nichž každý měl samostatné dveře a také okýnka (okýnka byla důmyslně skrytá a objevila se až později). Zbytek scény se dotvářel pouze velkými stoly a drobnými rekvizitami. Kostýmy vytvořila Monika Kletečková.

Divadlo po mnoha letech vyslyšelo přání diváků a balet nastudovalo s živým orchestrem, jehož dirigování se ujal Václav Zahradník. Nutně muselo dojít ke zkrácení partitury, která je původně téměř na 4 hodiny. U portálů se nacházely lávky. Na začátku představení se na místě dirigenta nacházel Kouzelník pan Žabka (Mischa Hall), který následně orchestřiště opustil po žebříku, zatímco se již pomalu zvedala železná opona. Stárnoucí Aurora (na projekci činoherkyně Jana Hejret Vojtková) začala v prologu vyprávět svůj příběh a sepisovat memoáry. Děj byl oproti předloze zasazen do prostředí filmových ateliérů a sanatoria.

Náročnou titulní roli Aurory ztvárnila s přehledem Maria Gornalova. Výborně svou roli interpretoval Alexey Yurakov (Ošetřovatel a zdravotní poradce Dèsir). Obtížnou zápornou roli (Agent Car-Boss) tančil Rory Ferguson. Předvedl mimo jiné téměř čisté salto (s odrazem od svého kolegy). Působivý byl také jeho několikerý sestup do pekla v pravé části jeviště, který byl vždy doprovázen dýmem s rudým zbarvením. Několikrát s ním tančili Komplicové 1, 2 a 3 (Jaroslav Kolář, Joseph Edy a Pavel Novotný). V první části se také představily děti z tanečního studia Malex, které vedou Gornalova a Yurakov. Dobře vykreslená byla vzdorovitost Aurory ve dvou obdobích dětství (a zůstala i v období dospívání). I z laického pohledu je patrné, že Jaromír Yurakov (syn Yurakova a Gornalove) má před sebou slibnou taneční budoucnost; určitě by se měl tanci věnovat i nadále. V kostýmu Spidermana zatančil dost náročnou roli (v rámci ní si ho několikrát přehodili otec a Kolář). I vedlejší role skvěle zapadají do harmonického celku. Zajímavý byl také light design, který vytvořil šéfosvětlovač Pavel Hejret – působivé byly světelné paprsky.

Představení je určeno pro široké věkové spektrum diváků, na své si přijdou jak děti, tak prarodiče. Na představení je vidět velké pracovní nasazení a soubor se opět posunul mílovými kroky kupředu. Samotný příběh jednoho z nejznámějších baletů a perfektní taneční výkony jsou zárukou dobré zábavy, kterou snad ocení i konzervativnější diváci. Představení „šlape“ tak, jak má, a nemá snad žádného hluchého či slabšího místa.

 

Hodnocení: 100%

 

(psáno z premiéry 24. 2. 2017)

 

Jan Šrajer


Nahoru


Romeo a Julie

Film-balet

 

Úvodem bych rád sdělil, že se jedná o zamyšlení, ne recenzi.

Šéfka libereckého baletu Alena Pešková pro svou další choreografii vybrala opět (po Popelce, jejíž derniéra proběhla v prosinci 2016) skladatele Sergeje Prokofjeva. Jak sama uvádí v programu, tak nemůže mít k jeho hudbě objektivní názor – miluje ji.

Kromě tradičně vynikajících tanečních výkonů si vyzdvihnout zaslouží šermířské souboje, na které soubor připravil Karel Basák (spolupracuje např. s plzeňským divadlem; vytvořil také úspěšného Spartaka – recenze níže). Souboje byly velmi realistické a bylo vidět, že všichni zúčastnění do nich dávají maximum.

Výhrady mám asi jen dvě. První (větší) je smrt Merkucia (Rory Ferguson). I když byl Tybaltem (Jan Adam) smrtelně zraněn, tak ještě poté tančil celkem dlouhou dobu tak, jako by jeho rána byla jen menším šrámem – bylo to trochu nelogické a nerealistické. Druhou výtkou je poslední „poloduet“ Romea se zdánlivě mrtvou Julií. Myslím, že pro konzervativněji laděné diváky může být dost na hraně snesitelnosti. Celkem malý prostor dostal Paris (Pavel Novotný). Pešková představitele titulních rolí – Angličanku Annabel Pearce a Australana Mischu Halla – „znásilnila“ k verbálnímu vyjádření; šlo o pření, zda byl slyšet slavík nebo skřivan. Dobré bylo zapojení externistů a použití projekce. Vtipné bylo laškování Merkucia s Chůvou (Marika Hanousková / Veronika Šlapanská). V celku se jedná o velmi zdařilé zpracování příběhu věčných milenců.

 

Hodnocení: 90%

 

(psáno z reprízy 14. 3. 2017)

 

Jan Šrajer


Nahoru


Janáčkova Její pastorkyňa sklidila ovace

 

Po několika měsících musím napsat další operní zamyšlení. Prvním byla opera Thaïs, jejíž premiéra proběhla v květnu 2016 – viz níže na této stránce. Úvodem bych rád sdělil, že všechna pěvecká hodnocení píšu vždy jen pouze z diváckého laického pohledu; nemám vystudovanou žádnou hudební vědu – většinou to beru tak, zda mě pěvecké pojetí nějakým způsobem „chytne“ či pohltí.

Premiéra Její pastorkyně Leoše Janáčka byla v pátek 16. 12. 2016 v Šaldově divadle. Podobně jako u Thaïs byl obdobný inscenační tým v čele s režisérkou Lindou Keprtovou, mj. dramaturgyní liberecké opery. Kostýmy i scénu navrhla Marie Blažková. Za hudebním nastudováním stojí šéf opery a dirigent Martin Doubravský. Režisérka se tentokrát rozhodla pouze pro jediné obsazení (kromě dvou alternovaných rolí). Titulní roli Jenůfy svěřila opět jako u Thaïs Lívii Obručník-Vénosové. V roli Kostelničky, chráněnkyně Jenůfy, hostuje Magda Málková; dalším hostem byl původem maďarský zpěvák Titusz Tóbisz , který ztvárnil roli Laca Klemeně. Jeho bratra zpíval Josef Moravec (Štěva Buryja). V dalších menších sólových rolích se představili Stařenka Buryjovka Jitka Zerhauová, Barena Soňa Godarská, rychtář Pavel Vančura, rychtářka Věra Poláchová, mužskou roli Jano zpívala Vanda ŠípovḠroli Stárka dostal Jiří Kubík (alternace Anatolij Orel), Karolku, pozdější takřka nevěstu Števy, interpretovala Jolana Slavíková (alternace Kristýna Vylíčilová), Tetku zpívala Zuzana Maxová Pecová a Pastuchyňu Blanka Černá; objevily se také děti v nepěveckých rolích – Jaroslav a Jiří Rainerovi, Václav Vaněk, Viktorie Hejlová, Adéla Palubová a Natálie Mičjarová.

Scéna byla zajímavá v každém ze tří dějství. První představovala vnitřní venkovní prostor mlýna; pravému okraji dominovala houpačka, před oponou se nacházelo pouze jednoduché umyvadlo se džbánem a na druhé straně stolička. Druhé dějství zachycovalo jizbu Kostelničky, za kterou se nacházela skrytá komůrka Jenůfy (tvořena pouze postelí). Zbytek scény tvořila velká lávka nad postelí, která sloužila jako vstupní prostor. Poslední dějství bylo scénicky podobné jako první s tím rozdílem, že znázorňovalo svatební prostranství.

Působivé bylo dotvoření scény cca 15 houpačkami ve 2. dějství, které měly snad znázorňovat lidi (v poblouznění Jenůfy, když hledala své dítě). Z pěveckých výkonů bych vyzdvihl zejména Vénosovou, která, pokud mohu laicky posoudit, byla pro titulní roli výbornou volbou, dále Tóbisze a Málkovou a také Moravce. Nejlépe bylo rozumět Vénosové, většinou pro mě ani nebyly nutné titulky. Sbor měl spíše vedlejší úlohu, ale i sborové zpěvy byly dobré.

Jednou z mála výtek pro mě byla někdy trochu špatná dikce, občas bylo interpretům špatně rozumět. S titulky byl několikrát technický problém, nějakou dobu se nezobrazovaly. Vyskytlo se v nich také několik stylistických chyb. Ale to jsou jen malé vady na kráse – opera naplnila, možná i předčila má očekávání. Spokojená byla i většina diváků, o čemž svědčila dlouhá děkovačka.

Závěrem bych rád podotkl, aby potenciální diváci s návštěvou neváhali – vůbec není na místě bát se Janáčka; opera je velmi dobře režisérsky zpracovaná (pojetí Keprtové mi začíná být velmi blízké).

 

Hodnocení: 95%

 

(psáno z premiéry 16. 12. 2016)

 

Jan Šrajer


Nahoru


Výborně zpracovaný liberecký Absolvent

 

Ve filmu Absolvent (1967) se poprvé proslavil Dustin Hoffman. Podle novely Charlese Webba a filmového scénáře Caldera Willinghama a Bucka Henryho text adaptoval Terry Johnson. Režie se ujal nový šéf činohry Šimon Dominik, který vycházel z překladu Pavla Dominika. Kostýmy navrhla Andrea Králová. Zajímavou scénu vytvořil Karel Čapek. Představovala pokoj, jehož zadní stranu tvořily stěny (roh se nacházel uprostřed). Na stěnách bylo několik velkých žaluzií, jejichž zvednutím se vytvářely dveře. Zbytek scény byl dotvořen pouze několika modrozelenými polštáři, které měly rozličné využití: postele, křesla, stůl na recepci hotelu, pohovka. Na středu se občas nacházelo nezvyklé osvětlení.

Do titulní role Benjamina Braddocka byl obsazen Jakub Albrecht, který se do ní celkem hodil (zajímavým kandidátem by mohl být snad už jen pouze Tomáš Váhala). Hlavní ženskou roli (paní Robinsonová) interpretovala Veronika Korytářová (letos v užší nominaci na Thálii). Jejího manžela hrál Martin Polách. K hlavním postavám, i když už ne tolik výrazným, patří jejich dcera Elaine v podání Karolíny Baranové. V malých rolích se představili Václav Helšus a Štěpánka Prýmková jako rodiče Bena, striptérka Michaela Foitová a zbylé čtyři role zastal inspicient Přemysl Houška.

Dobrá byla statická, ale hodně variabilní scéna. Například v nočním klubu se místnost dotvořila zvednutím dvou žaluzií nad rohem místnosti, kde se nacházela taneční tyč. Vedlejší postavy se několikrát objevily v prostoru nad tyčí. Albrecht velmi dobře zahrál zpočátku nesmělého a trochu stydlivého mladíka, který se ale postupem času celkem vyvíjí. Vynikající výkon podala zejména Korytářová, která by si rozhodně zasloužila další nominaci na Thálii. Její paní Robinsonová, která Bena šikovně svede, dostává výrazný prostor v první půli a téměř všechny scény Korytářové jsou pouze s Albrechtem. Dobrý výkon podala i Baranová, ale také ostatní herci a herečky zdárně přispívají k celku.

Druhá půlka byla o něco slabší. Z ní si pozornost zaslouží napadení Bena panem Robinsonem, které bylo velmi dobře zahrané. Za zmínku také stojí hudba Jiřího Hájka. Režisér se chtěl vyhnout srovnání s filmem tím, že nechtěl použít filmovou hudbu. Celková režie byla precizní, výborné herecké výkony. Dramaturgie (nejen činoherní) se vydává dobrým směrem, představení by mohlo přitáhnout velké množství diváků. Hra nabízí momenty vtipné i vhodné k zamyšlení. Absolvent byl důstojnou tečkou činoherní sezóny.

 

Hodnocení: 95%

 

(psáno z premiéry 17. 6. 2016)

 

Jan Šrajer


Nahoru


Strhující první poválečné uvedení opery Thaïs

 

Jedná se o zamyšlení, ne recenzi. Recenze totiž píšu jen na činohry a balety. Opera jde trochu mimo mě. Ale již poněkolikáté mám předplatné na premiéry libereckého Šaldova divadla, takže i opery zhlédnu. Pokud bych si už měl mezi operami vybrat, tak bych volil Verdiho. Jeho opery mají velmi zpěvnou hudbu a většinou i zajímavý příběh (liberecká La Traviata mě dost zklamala).

Liberecké divadlo se stalo v poválečné historii první scénou, kde byla Thaïs uvedena. Režie se ujala mladá režisérka Linda Keprtová, která je také dramaturgyní liberecké opery. Dirigování připadlo šéfovi liberecké opery Martinu Doubravskému, který Thaïs znovuobjevil pro české jeviště (v programu je uváděna jako „Zapomenutá opera se světoznámou melodií“). Námět vychází ze stejnojmenné novely Anatola France, nositele Nobelovy ceny. Zajímavou scénu navrhla Marie Blažková a scény vytvořil Tomáš Kypta. Scéna byla trochu, dá se říci, komornější, což pro operu asi není úplně typické. Jeviště bylo zmenšeno zhruba o více než polovinu. V jeho zadní části byly skoro přes celou šířku velké žaluzie. Ve zbylém prostoru se na začátku nacházely jednotlivé mnišské „kóje“, které připomínaly otevřené rakve, jen byly postaveny na výšku. Režisérka se rozhodla děj opery, která byla poprvé uvedena 16. března 1894, posunout do současnosti, což je uvedeno i v programu: „Zítra pro mě budeš jen jméno. Kliknu si na další, vytisknu, zaplatím, ocucám, zahodím, kliknu si na další. Ukážu si a mám. Zatřepu, vyfotím, na weby zavěsím, do koše odložím. Zítra pro mě budeš jen jméno!“ Moc to ale alespoň z počátku patrné není (kostýmy jsou dobové a i Athanaël a sboristé mají čepce, na kterých jsou dva „svazky“ jakýchsi dredů). Současnost je znázorněna snad jen šňupáním kokainu a po zavření žaluzií je na nich namalovaný plakát butiku Thais se spodním prádlem; Thaïs má později řadu střevíců. „Kóje“ mají využití i jako stolice a při jedné scéně se v jedné ukrývá Athanaël. Strhující jsou zejména pěvecké výkony – náročný part zvládl velmi dobře Csaba Kotlár v roli mnicha Athanaëla; Thaïs ztvárnila Lívia Obručník Vénosová, která je výbornou sólistkou a oporou liberecké opery. Josef Moravec (Nicias) měl menší pěveckou roli, kterou ale zvládl dobře. Dobré byly rovněž Soňa Godarská (Crobyle) a Alžběta Vomáčková (Myrtale). Nápaditá byla baletní choreografie Mariky Hanouskové, členky baletu. Vystoupily pouze tři kurtizány (Kristýna Petrášková, Rie Morita, Annabel Pearce) a jejich mužský doprovod (Mischa Hall, Rory Paul Ferguson, Pavel Novotný). Po tanci kurtizán následoval jejich společný, který se stal vtipným poté, co byl seshora spuštěn mnišský hábit, jejž si oblékl Hall. Balet ovšem mohl dostat více prostoru. Celkově se však jedná o výborný počin, který si snad získá mnoho diváků a udrží se dlouho na repertoáru. Na Thaïs si v budoucnu rád zajdu.

 

Hodnocení: 95%

 

(psáno z premiéry 27. 5. 2016)

 

Jan Šrajer


Nahoru


Zdařilé liberecké zpracování izraelské hry Strasti života

 

Premiéra hry Strasti života izraelského dramatika, režiséra a prozaika Chanocha Levina (1943 až 1999) se konala v pátek 12. 2. 2016 na scéně Malého divadla F. X. Šaldy v Liberci. Liberecké zpracování je druhým uvedením v České republice (česká premiéra se konala loni v pražském Národním divadle na Nové scéně) a zároveň se jedná o teprve třetí zinscenování u nás. Režie se ujal Petr Palouš, který vycházel z překladu Lenky Bukovské. Scénu a kostýmy navrhla Jitka Moravcová. Hudbu vytvořil liberecký skladatel a zvukař divadla Petr Čermák.

Hlediště je postaveno do čtverce a jeho kapacita je snížena na 100 míst. Jednoduchá scéna představuje ložnici bytu staršího manželského páru. Na středu se nachází dvě postele s nočními stolky, na kterých jsou lampičky a budíky. V jednom rohu je umístěn věšák s kabátem a kloboukem.

V rolích manželského páru se představili Martin Stránský jako Jona Popoch a jeho žena Leviva v podání Veroniky Korytářové (letos v užší nominaci na Thálii za roli Komika, Mefistofela v úspěšném libereckém zpracování Goethova Fausta). Menší roli známého Gunkela, který se objevuje krátce ve druhé půlce, ztvárnil Václav Helšus. Ačkoliv se jedná o spíše závažné téma manželské krize, hra přináší i dost vtipných momentů, někdy ironických. Například Gunkel, který do bytu Popochových přijde v noci během manželské hádky, se několikrát zeptá, proč se svítilo. Jedná se sice o židovský humor; ten má ale blízko k českému. Postele mají více využití. Jona probudí Levivu neobvyklým způsobem, když se uprostřed noci vzbudí a bojí o život. Obě postele jsou později převrženy na bok. V jeden moment Korytářová během své řeči na postel vystoupí a začne se na ní pomalu otáčet. Stránský zase později druhou postel postaví na výšku a vyleze na vrchol. Postel je také použita místo dveří díky výklopnému roštu. Oba hlavní herci, kteří prakticky celou dobu neopustí jeviště, se skvěle zhostili svých rolí, ve kterých excelují. Jedná se o velmi zdařilé představení, kterému se nedá takřka nic vytknout.

 

Hodnocení: 90%

 

(psáno z reprízy 21. 5. 2016)

 

Jan Šrajer


Nahoru


Úspěšný taneční horor Jekyll & Hyde

 

Členka libereckého baletu a choreografka (nyní studentka 2. ročníku HAMU) Marika Hanousková předloni v květnu zpracovala Lorkovo slavné drama Dům Bernardy Alby (kritikou i diváky vysoce oceňované), které je stále na repertoáru; nyní připravila další projekt. Tentokrát si vybrala známý a mnohokrát uvedený horor Jekyll & Hyde skotského spisovatele Roberta Louise Stevensona (napsán v roce 1886). Podle Hanouskové se jedná o první taneční zpracování. Ke spolupráci přizvala osvědčený tým: skladatele a zvukaře Šaldova divadla Petra Čermáka a scénografa a kostýmního výtvarníka Aleše Valáška.

Premiéra se konala v pátek 13. 5. 2016 v Malém divadle. Hanousková scénář trochu upravila. Příběh je stejně jako v útlé novele vyprávěn z pohledu advokáta Uttersona, který se pouze obhajuje před soudem – byl nalezen nad mrtvolou svého přítele doktora Jekylla s dopisem v ruce. Vypuštěno je napadení dítěte panem Hydem a vražda sira Danverse. Uttersona ztvárnil činoherec Tomáš Váhala, který je také autorem činoherního scénáře. Aby bylo možné tančit duety, tak Hanousková připsala dvě ženské role – Jekyllovu snoubenku Elisabeth (Margaux Thomas) a Hydovu oběť Lilly (Veronika Šlapanská). Dále kvůli lepšímu „přečtení“ dobra a zla, které je v různém poměru přítomno v každém z nás, zvolila starou čínskou filozofii – síly jin a jang. Hlavní hrdina je většinou zobrazován jedním člověkem, ale choreografka se rozhodla role rozdělit. Doktora Jekylla tančí Alexey Yurakov a pana Hydea Jaroslav Kolář. Hrdinovy Myšlenky ztvárňují Rie Morita (jin) a Maria Gornalova (jang). Jejich kontrastní kostýmy jsou doplněny výraznou bílou nebo černou barvou po celém obličeji, přičemž pruh opačné barvy navazuje na pruh kostýmu. Na levé straně jednoduché, ale přitom nápadité scény se nachází doktorova pracovna – stůl a poličky s různými chemikáliemi či knihami. Na straně druhé je část soudní síně. Horní jeviště je dotvářeno hlavně pohyblivými rámy, které využívají především Myšlenky.

Pozornost si zaslouží light design, který vytvořil šéf osvětlovač Pavel Hejret. V první půlce jsou použity stroboskopické efekty. Působivé je modré osvětlení dýmu. Taneční výkony jsou strhující. Povedený je zejména „zuřivý“ duet Koláře a Šlapanské, který končí smrtí Lilly. Dále například Yurakovův tanec po prvním požití jedu nebo kontrastní tance Myšlenek (je hodně vidět hrdinovo zmítání se mezi dobrem a zlem). Působivý je také společný tanec barových tanečnic a štamgastů. Proměny v Hydea a v Jekylla jsou divadelně povedené – běžný divák záměnu nepostřehne. Činoherní vstupy nijak nenarušují tanec, naopak tvoří jeho doplnění. Hanouskové se opět podařilo vytvořit dokonalé představení, které si rozhodně získá přízeň diváků. Jedinou výtkou je, že ostatní členové souboru dostali celkem malý prostor.

 

Hodnocení: 95%

 

(psáno z premiéry 13. 5. 2016)

 

Jan Šrajer


Nahoru


Alenka v říši divů

Taneční příběh se zamotaným koncem

 

V Divadle F. X. Šaldy v Liberci se v pátek 26. 2. 2016 konala premiéra baletu Alenka v říši divů na motivy slavné knihy Lewise Carrolla, která vyšla v roce 1865. Choreografkou a režisérkou je Sylva Šafková (roz. Nečasová), která společně s Jiřím Šafkou napsala také libreto. Scénu a kostýmy navrhla Dominika Lippertová. Scéna byla velmi jednoduchá. Skládala se ze čtyř sestupných částí, pod třemi se dalo projít. Jednoduchým přeskládáním se vytvořil například trůn královny nebo velký stůl a židle v kapitole Čajová společnost. Hudbu barokních skladeb Jeana-Baptiste Lullyho, Jana Dismase Zelenky a Antonia Caldary elektronicky upravil Jakub Rataj. Světelný design vytvořil Martin Špetlík. Za projekcí stojí Lippertová a Jakub Pístecký.

Před začátkem představení se po jevišti líně procházela kočka (Rie Morita). Kromě Alenky jako jediná patří jak do našeho světa, tak i do říše divů.

Titulní roli ztvárnila Angličanka Annabel Pearce. Pro Liberecký zpravodaj uvedla: „Alenka v říši divů je pro mě národní pohádka. Dokonce jsem chodila do školy v městě, kde její autor Lewis Carroll žil a kde je pohřben. Jsem nadšená, že ji mohu tančit a děkuji za tuto příležitost.“ Ze souboru byla pro Alenku nejlepší volbou. Skvěle ztvárnila zejména různé druhy údivu nad říší divů. Bílého králíka tančil Australan Rory Paul Ferguson. Jeho choreografie patřila asi k nejtěžším z celého baletu a byla výborně interpretována. Předvedl velké množství různých otoček. Povedený byl jeho tanec s falešným králíkem (Alexey Yurakov, který měl také role otce a krále), jenž byl často zrcadlový. Velmi zajímavé byly kostýmy. Někdy jednoduché šaty byly dotvořeny pouze hlavami různých zvířat. Povedený byl kostým housenky (Margaux Thomas). Zajímavé bylo, že velkou část tanečníci tančili bosi (například Pearce vůbec nepoužila špičky). Pěkný byl duet královny (Maria Gornalova) a krále. Zajímavý byl tanec plameňáků (Morita, Thomas, Marika Hanousková). Malou výtkou je, že Pearce a Ferguson měli pouze jeden duet. V dalších rolích se představil téměř celý liberecký balet (kromě Šárky Brodaczové a Karolíny Mikové). Nejméně prostoru dostaly Veronika Šlapanská a Kristýna Petrášková.

Choreografka se rozhodla, podobně jako Carroll, rozdělit příběh do jednotlivých kapitol. Název každé byl promítán, někdy i s jednoduchou animací. Stejně jako v předloze na sebe obrazy úzce nenavazují a spojuje je hlavně Alenka, která působí spíše jak návštěvník, jež se podivuje nad neobvyklými zvyky říše divů, a také její průvodce – bílý králík. Některé kapitoly by mohly být delší (například Na radu u housenky).

Zpracování je velmi zdařilé a zajímavé. Představení je určeno jak nejmenším dětem, tak i dospělým.

 

Hodnocení: 90%

 

(psáno z premiéry 26. 2. 2016)

 

Jan Šrajer


Nahoru


Gazdina roba

Hudebně-taneční divadlo

 

V pátek 13. 11. 2015 se v libereckém Šaldově divadle konala premiéra baletu Gazdina roba. Libreto podle stejnojmenného dramatu Gabriely Preissové vytvořila šéfka baletu Alena Pešková, která se ujala také choreografie a režie. Hudbu složila Gabriela Vermelho, která je současně zpěvačkou, houslistkou, violistkou, hráčkou na kvinton a herečkou. Scénu vytvořil Richard Pešek a podílela se na ní Pešková. Kostýmy navrhla Monika Kletečková ve spolupráci s Peškovou.

Preissová nejprve napsala povídku, která byla zveřejněna v časopise Osvěta. Zaujala ředitele Národního divadla Františka Adolfa Šuberta, jenž autorku vyzval, aby podle ní napsala drama. První hra Preissové měla premiéru 7. 11. 1889 a na repertoáru vydržela osm let. V roce 1897 ji zhudebnil Josef Bohuslav Foerster pod názvem Eva. Dramaturgicky záměrně byla opera v Šaldově divadle nastudována loni koncem září.

Scéna byla velmi jednoduchá. Vpravo na forbíně se nacházel stolek s malou pohovkou, za kterou byla umístěna skříňka se zrcadlem. V prologu (u Gabriely doma) skladatelka skládá hudbu k nové inscenaci – na stolku proto nechybí notebook, scénář nebo libreto. Na jeviště přichází Podivný pár/alter ega (Rie Morita, Vladimir Kamenev), který ji obléká do kostýmu. Skladatelka (a také Vypravěčka, Kotlibovka a Baronka) Gabriela Vermelho diváka uvádí do děje. Za oponou jsou herci ještě bez kostýmů; Skladatelka jim rozděluje role a také zastavuje a upravuje děj. V levé části scény bylo vyvýšené místo, na kterém nejvíce tančil Podivný pár. Některé scény byly dotvořené pouze dlouhým stolem a lavicemi, židlemi, dveřmi nebo vraty.

Hlavní roli Evy ztvárnila Veronika Šlapanská (v alternaci s Marikou Hanouskovou), Mánka tančil Jaroslav Kolář. Samka (oproti předloze řezbáře) interpretoval Alexey Yurakov, despotickou Mešjanovku zpodobnila Maria Gornalova. Zuzku, Evinu přítelkyni, tančila Margaux Thomas a nešťastnou Maryšu Annabel Pearce. Ostatní role vytvořili zbylí členové baletu (kromě Šárky Brodaczové). Divákům se představili také noví členové - čerstvá absolventka Taneční konzervatoře Kristýna Petrášková a Australané Rory Paul Ferguson a Mischa Hall.

V baletu bylo hodně slováckých tanců, ženy tančily bez bot. Špičky používaly prakticky jen Morita a Gornalova. Pearce si krátce zahrála na příčnou flétnu. Zpívaných pasáží a hry na kvinton mohlo být více. Yurakov dostal celkem málo prostoru. Balet se drží své předlohy. Dobré bylo vytvoření Podivného páru. Taneční výkony byly velmi dobré. Dobře zatančené byly Vize nešťastných párů.

 

Hodnocení: 90%

 

(psáno z premiéry 13. 11. 2015)

 

Jan Šrajer


Nahoru


Strhující obtížný Faust excelentně zpracován

 

V pátek 12. 12. 2014 proběhla v Malém divadle v Liberci premiéra Fausta J. W. Goetha v úpravě a režii šéfa činohry Ivana Rajmonta. Zpracován byl celý první díl s krátkým přesahem do dílu druhého. Režisér vycházel z překladu Otokara Fischera a využil také překladů Olgy Maškové, Karla Krause a Jindřicha Pokorného (překladatel Cyrana z Bergeracu). Kostýmy navrhla Petra Vlachynská. O hudbu se postaral Mario Buzzi a na hudební nahrávce se podíleli Marika Žáková, Pavel Zikmund a Ondřej Maňák. Scéna, kterou vytvořil Tomáš Rafl, trochu připomínala Allenovy Výstřely na Broadwayi (uvedeny v MD před takřka 10-ti lety). Diváci byli rozděleni na dvě skupiny, které oddělovalo „přehlídkové molo“ – na jedné straně zakončené oponou na konci jeviště a na straně druhé rovněž oponou, za kterou byla umístěna technika. Před oponou blíže ke zvukařské a osvětlovací kabince byla kovová konstrukce krychle, v jejíž horní ploše byla povislá fólie, ve které se nacházelo několik svazků (celkem možná víc jak 20) knih.

Premiéra byla sice vyprodaná, ale nakonec zbylo pár volných míst. Před začátkem byli na jevišti „rozprostřeni“ herci, včetně inspicientky a nápovědky Šárky Teplíkové. Herecká společnost, podle kostýmů zřejmě z druhé poloviny 20. století, se na začátku trochu hádala o tom, jaký kus by měl být uveden. Hádka, či spíše filozofická rozprava, tvořila jakýsi úvod k samotnému Faustovi.

Výborně využitá scéna

Scéna byla perfektně využita. Důležité okamžiky se odehrávaly na „molu“ s tím, že například Mefistofeles svůj výstup končil za jednou z opon. Molo představovalo kromě země také peklo; z jeho útrob se nejprve částečně vynořilo několik externistů, kteří tvořili ďábelská dítka. Poté samotní „Mefistofelové“ v černých slunečních brýlích a později stárnoucí Faust se proměnil v nerozumného mladíka. Krychle dostala mnoho využití. Netrvalo dlouho a knihy byly sesypány na jednu hromadu a později představovala „odchodně-pohyblivou“ kulisu pro Mefistofela a v závěru Markétčino vězení, které bylo dotvořeno pouze fólií. Za levou oponou byla světnice Markétky, která byla tvořena pouze jednoduchou postelí, nočním stolkem s Pannou Marií a velkým zrcadlem. Za protější oponou se odehrávala například Valpružina noc a fantazijní svět prostřednictvím ďábla. Za zmínku stojí také „technické vymoženosti“. Třeba Mefistofeles s Faustem se „vznášeli“ ve zhruba více než metrové výšce v pravé části mola, jehož část se s nimi vysunula. Nebo velký stůl, ze kterého vytékalo víno.

Zdařilé „liberecké“ výkony

Herecké výkony byly, jako v libereckém činoherním souboru vždy, perfektní. Režisér se rozhodl hlavní role „rozdělit“. V roli Básníka a Fausta vyniká Václav Helšus, který dostal prostor zejména v první půlce. Zdatně mu sekunduje Tomáš Váhala, jenž představuje alter ego Fausta, mladíka zmítajícího se mezi milostným poblouzněním ke krásné Markétce a touhou po pravém nekonečném poznání. Komika a Mefistofela ztvárnili Veronika Korytářová a Martin Polách. Na jevišti se často objevovali společně, ale dostali i hodně samostatného prostoru. Markétka a také Herečka a Una Poenitentium Karolína Baranová v těchto rolích snoubí čistotu a nevinnost božského srdce panny a ďábelskost svého domnělého věznitele rozumu. Ostatní herci a herečky zdárně přispívají k celku. Například Jana Hejret Vojtková exceluje v roli Mater Gloriosy; Ladislav Dušek je „náš“ Divadelní ředitel či Hospodin/Satan, který by pěvecky mohl snad alternovat někoho z libereckého operního sboru. V roli Zbohatlíka se krátce představil Jakub Kabeš, kterého ale poznal jen málokdo (patřím k té většině, které to bylo „zatajeno“). Ve větším prostoru svého hereckého talentu (hra na kytaru) se libereckému publiku představil nový člen činohry Josef Jelínek. Velký prostor dostali také externisté (14 + Dětský sbor Severáček pod vedením sbormistryně Silvie Pálkové).

Všem, (nejen) divadelním, bohům a bohyním, kteří se podíleli na přípravách této fantastické podívané (technika, scéna, kostýmy, vlásenky,…) musím otevřeně sklonit hlubokou poklonu za to, že se nezalekli velmi obtížného textu (Goethe ho psal zhruba 30 let). Děkuji Ivanu Rajmontovi, že se rozhodl Fausta uvést na „alternativní“ scéně Malého divadla pouze s libereckými činoherci. Je až s podivem „mrazivé“, že zkoušení z obvyklé délky 6 týdnů se prodloužilo pouze o 2 týdny a na poslední čtvrteční generálce bylo toto „arcidílo světové literatury“ poprvé dohráno celé s pouhou jedinou přestávkou.

 

(psáno z premiéry 12. 12. 2014)

 

Jan Šrajer


Nahoru


Popelka

Nic menšího než láska – balet retro fantasy

 

V Divadle F. X. Šaldy v Liberci se v pátek 17. 10. a v sobotu 25. 10. 2014 odehrály premiéry baletu Popelka, jejíž hudbu napsal Sergej Sergejevič Prokofjev. Šéfka baletu Alena Pešková pro potřeby libereckého baletu, který je s 15 členy nejmenším v České republice, opět, stejně jako u svých předchozích inscenací, upravila libreto, vytvořila choreografii a ujala se režie. Scénu navrhl Richard Pešek jr. Neměnná zadní část scény byla tvořena šikmo umístěnou stěnou se třemi dveřmi, nad prostředními bylo kulaté plátno, kam se promítala projekce, kterou vytvořil Pavel Hejret, a po krátké mezeře byla vpravo umístěna další stěna. Kostýmy vytvořila Monika Kletečková ve spolupráci s Peškovou.

Děj baletu byl posunut do blíže neurčené současnosti. V prologu (u hrobu maminky) malou Popelku představuje Bui Ngoc Guynh Thang, kterou utěšuje tatínek (Alexey Yurakov). Ani po letech se Popelka (Rie Morita) stále nedokáže vyrovnat se smrtí maminky (Karolína Miková). Tatínek doufá, že její nová rodina – macecha (Maria Gornalova) a nevlastní sestry (Veronika Šlapanská a nová členka baletu Francouzka Margaux Thomas) ji alespoň trochu dokáže maminku nahradit. Ale Popelka si připadá jiná, je jiné rasy a uchyluje se ke svým představám, proto musí brát antidepresiva. V nákupní galerii se mezi nakupujícími objevuje zvláštní žena, která Popelce připomíná maminku a i tatínkovi je nějak povědomá. Pak všichni netrpělivě očekávají příchod Prince (Jaroslav Kolář), což je přezdívka nejbohatšího, nejkrásnějšího kluka ve městě, který bude plnoletý a pořádá narozeninovou oslavu. Přichází spolu se svými rodiči (Valeria Radionova a Andrey Bayniyazov). Sestry společně s macechou dostávají VIP pozvánku na oslavu. Princ je celou scénou znechucen a pozvánky rozdává na potkání. Jako poslední taky divné holce, která sedí stranou. Popelka značně znervózní a stejně jako v podobných situacích se začne věnovat svému mobilu. Všichni kromě Prince se smějí, protože typ mobilu je velmi starý. V dalším obrazu se sestry s macechou u toaletních stolků připravují na oslavu narozenin. Ale nic se nedaří, proto macecha pozve odborníky. Stylisté (Annabel Pearce, Marika Hanousková, Vladimir Kamenev, Jan Březina) všechny řádně upraví. Pak přichází učitel tance (Pavel Novotný). Po jeho odchodu přichází zásilka objednaných šatů. Macecha ale chce, aby sestry napřed uklidily. Ty jdou do zadní části místnosti, kde otáčí zvláštní ořech – křeslo, které pro Popelku představuje místo bezpečí. Tatínek se u macechy přimlouvá za Popelku, která by možná chtěla jít taky, ale hned je upozorněn na její duševní chorobu. Když Popelka osamí, tak se v jejích černobílých představách opět zjevuje maminka. Ví o Popelčině náklonnosti k Princi, proto jí radí, aby se na oslavu narozenin vypravila sama. Popelka to odmítá kvůli nemoci a také proto, že nemá nic na sebe. Maminka si ale ví rady. Ve 4. obrazu se maminka objevuje jako Dobrá víla. Na její pokyn přicházejí Duchové ročních období, kteří Popelku usazují do kouzelného křesla a otočí ho. Postupně tančí obřadní tance a nechávají působit kouzlo. Po otočení křesla z něj vystupuje Popelka v přepychových šatech a může se tak vydat na Princovu oslavu. Ve 2. jednání je zábava v plném proudu, ale Prince již všechno unavuje. Nakonec odchází a přitom zatočí křeslem, ze kterého vystupuje dívka jeho snů, ačkoliv tvář jí kryje škraboška. Popelka se představuje svým tancem. O další ji požádá Princ, který se později snaží odhalit její totožnost. V nejlepším se ozve zvuk mobilu, matčin hlas je neúprosný, Popelka se musí vrátit, jinak kouzlo zmizí. Rozloučí se s Princem, který se ji pokouší zadržet. Popelka ale mizí ve společnosti a otáčí se ve svém křesle. Když se k němu dostane Princ, objeví pouze starý mobil holky z obchoďáku. V epilogu na opuštěné ulici Popelka ze sebe strhává přepychové šaty a škrabošku. V představách se zjevuje maminka, kterou Popelka odstrkuje. Do prostoru vbíhají sestry a macecha. Jedna sestra si bere šaty, druhá škrabošku. Vbíhá Princ s celou společností. Neví, kdo je jeho Popelka, nechce se nechat oklamat. Pak si vzpomene na mobil, který stále drží v ruce. Nabízí ho jedné ze sester, která vybuchne smíchy; totéž se opakuje i u druhé sestry. Princ obě odstrčí pryč. Zoufalý padne k zemi a mobil náhle zazvoní. Popelka mu mobil vytrhne a snaží se utéct, ale Princ ji zadrží. Popelka ale jeho lásce nevěří, chce spáchat sebevraždu, ale Princ ji v tom na poslední chvíli zabrání. Poté Popelka již jeho lásku přijímá. Celé společnosti pak Popelku představuje jako svou snoubenku.

Zajímavé bylo do role Popelky obsadit Japonku, čímž se Pešková snaží překonat předsudky. Záleží jen na pravém srdci, nemusíme mít přepychové šaty nebo nejnovější typ techniky. Dojemná a smutná místa představují scény Popelky a tatínka a Popelky a maminky. Komiku přináší zejména sestry a macecha – například ve scénách, kdy se sestry perou, učí nové tance nebo běží opuštěnou ulicí. Zajímavé bylo scénu dotvořit půlkruhovými sedáky, které našly několik využití. Některé Prokofjevovy hudební motivy se opakují, místy připomínají hudbu ze slavného filmu Psycho. Choreografie je velmi zajímavá. Největší pozornost je věnována Popelce a sestrám s macechou. Působivé jsou obřadní tance. Nejméně prostoru dostali rodiče Prince. Výborné jsou nejen všechny taneční výstupy, ale také akce tanečně-herecké, kterých je v Popelce více než v předchozích baletech. Balet má standardní dvouhodinovou délku. Druhá část by ale mohla být o něco delší. Jinak bylo vše perfektně připravené, o čemž svědčila dlouhá děkovačka na obou premiérách.

 

Jan Šrajer


Nahoru


Novinka Dům Bernardy Alby se stala strhující podívanou

 

Po loňském jednoznačném úspěchu tanečních hororových příběhů z Liberecka Café Reichenberg, na kterém spolupracovaly Marika Hanousková a Veronika Fišerová s Petrem Čermákem, se Hanousková rozhodla pro další projekt. Zpracovala taneční libreto slavného dramatu Federika Garcíi Lorky Dům Bernardy Alby. Choreografii opět vytvořila na hudbu Petra Čermáka, který je od roku 2007 zvukařem libereckého Divadla F. X. Šaldy, a ujala se také režie. Premiéra se konala v pátek 16. 5. 2014 od 19:00 hodin v Malém divadle v Liberci.

Scénu a kostýmy vytvořil Aleš Valášek. Jednoduchá scéna byla tvořena dvěma většími schody, které byly umístěny před jevištěm. Vpravo na nižším schodu byl jídelní stůl se šesti židlemi. Na druhém byla vlevo truhla a za ní malý modlitební stolek, nad kterým byl zavěšen obraz. Scénu doplňovalo vzadu umístěné bílé plátno, které bylo používáno pro stínohru. Děj se odehrává ve španělské Andalusii.

Doňa Bernarda Alba (Valerija Radionova) po smrti svého manžela přísně hlídá svých pět dcer – nejstarší Angustias (Maria Gornalova), Magdalenu (Nikola Bohuňovská), Amélii (Karolína Miková), Martirii (Rie Morita) a nejmladší Adélu (Annabel Pearce), které zoufale touží po lásce; místo ní je ale spíš čeká osud jeptišek. Neúprosná matka ze svého domu udělá místo oázy bezpečí neprostupnou celu. Do životů žen ale zasáhne tajemný Pepe Romano (Jaroslav Kolář) a osudům všech dá jiný směr. Služku La Poncii ztvárnila Veronika Šlapanská. Pro Hanouskovou jsou muži nezbytní (přestože v dramatu se nevyskytuje ani jeden muž, jen se o něm mluví), protože dodají určitou živelnost a šmrnc. Dělníka tančí Andrey Bayniyazov a družbu ženicha představují Vladimir Kamenev, Pavel Novotný a Jan Březina. Ze souboru, který je nejmenší v České republice, se v tanečním dramatu neobjevili pouze Šárka Brodaczová, Alexey Yurakov a pochopitelně Marika Hanousková. Hanousková si v 18-ti letech v době studia na konzervatoři zatančila Adélu a Lorkovo drama ji zaujalo. Vlastním tanečním zpracováním si splnila svůj sen.

První taneční sólo patřilo La Poncii, která se připravovala na návrat paní Bernardy z pohřbu. Následně se objevil stín Bernardy a poté, co vyšla na jeviště, také jejích pět dcer. Všechny hromadně zatančily. Byly oděny v elegantních černých šatech. Vdávat se bude jen Angustias, její budoucí manžel je o mnoho let mladší. Později přichází do domu opravář, který má pověsit druhý obraz. Na scéně se také objevuje potulný muzikant v podání Davida Watzla, který napsal a interpretuje kytarové sólo, jenž zahrnuje i flamengo, které tančí dělník a La Poncia. V noci přichází Adéla a její tajná láska Pepe. Tajně je však pozoruje Martirio. Druhý den při vyšívání Adéla chybí a na scénu přibíhá v rudých šatech, za což je později matkou potrestána. Brzy zuří ještě víc, když se od Martirie dozví, co se stalo v noci. Bernarda si z truhly bere zbraň a jde si vyřídit s Pepem účty – ozve se výstřel. Zoufalá Adéla po jejím návratu utíká z místnosti, aby vyřešila svou osobní tragédii…

Působivá je hra světel a stínů, červené zabarvení kouře a tanec s dlouhou bílou látkou. A také velmi dobře vyjádřená nejistota sester, zda mají Adéle pomoct nebo ne. Drama je jednoznačně o ženách, které jsou na jevišti devadesát procent času. Všechny role jsou perfektně choreograficky vytvořené a stejně tak i zatančené. Taneční drama se dá jednoznačně považovat za vrchol (nejen baletní) sezóny, o čemž svědčila dlouhá děkovačka vestoje. Hře se nedá nic vytknout.

 

Jan Šrajer


Nahoru


Tři rozdílné ženy svede dohromady žárlivost

 

Malé divadlo v Liberci odehrálo ve středu 21. 11. 2012 hru Žárlivost, kterou napsala Esther Vilar a přeložil Jiří Stach. Inscenace byla uvedena mimo dramaturgický plán. Poprvé Žárlivost slyšel jako rozhlasovou hru Marek Zmeškal. Zaujala ho natolik, že se ji rozhodl uvést na jevišti jako svůj režijní debut. Byl si vědom toho, že Jana Hejret Vojtková byla poslední dobou málo obsazovaná a hledala nějakou hru, ve které by si mohla zahrát. Něco podobného se jí podařilo zrealizovat před několika lety, kdy si prosadila hru Jašek, kterou napsal polský dramatik Andrzej Maleszka. Příběh je možná jednoduchý, ale o to více překvapující a velmi emotivní. Tři zcela rozdílné ženy bydlí v různých patrech vysokého panelového domu. Kvůli velkému množství bytů se proto nikdy nepotkaly. Nejvyšší (30. patro) obývá prostřední z žen Jane Sternová v podání Kateřiny Vydrové, nápovědky, inspicientky, ale také herečky Divadla F. X. Šaldy. Jane je ve svých 35 letech úspěšnou architektkou, která je mimo jiné autorkou paneláku, ve kterém se odehrává děj založený na emailové konverzaci. Nejstarší 50-ti letou advokátku Helen Staviskou hraje Jana Hejret Vojtková. Helen žije ve 24. patře. Její stejně starý muž Lászlo se postupně stěhuje mezi patry. Ve hře je často zmiňován, ale samotná inscenace je čistě ženskou záležitostí. Nejmladší postavu – studentku indologie Iris Rudnikovou z 19. patra, jejíž životní filozofií je buddhismus – hraje Eliška Hamplová, pokladní a uvaděčka v Malém divadle a také příležitostná herečka. Právě Žárlivost ji přinesla větší roli. Nějakou dobu se jedná o „emailový dialog“ mezi Helen a Jane. Helen zpočátku nevěří, že ji Lászlo podvádí s Jane. Jane jí ale umožní nahlédnout skrytou místností, která není v bytě, do své ložnice. Lászlo ale později opouští Jane a začne si s Iris. Jakou ze tří povahově rozdílných žen si Lászlo nakonec zvolí? Jana Hejret Vojtková řekla: „Žárlivost je hra, která se může odehrát v životě každého z nás.“ Režisér Marek Zmeškal se na svůj debut velmi dobře připravil. Od začátku mu bylo jasné, kudy se má hra ubírat. Eliška Hamplová řekla: „Poprvé jsem zkoušela něco takového. Žárlivost je hodně emocionální hra. Musím hrát uvěřitelně, ale ne přehnaně, aby to diváci cítili správně.“ Scéna byla velmi jednoduchá, protože může zůstat zcela na pozadí, pro děj nemá zásadní význam. Zajímavá byla hra se světly a také hudba, o kterou se částečně postarali i kolegové z divadla, například Tomáš Váhala nahrál kytarové předěly. Kateřina Vydrová řekla, že inscenace zaujme ženy, které se v některé z postav či situaci možná poznají, ale i muže, kteří mají možnost vidět myšlení a jednání žen. Ve hře se najde několik vtipných hlášek. Ještě lepší je ale vykreslení všech postav a jejich chování pod návalem emocí a také zoufalství, když se zklamou ve svých hodnotách a vztahu. Všechny se na vlastní kůži přesvědčí o síle, ale i krutosti lásky, ke které nutně patří žárlivost. Je pozoruhodné, že se vše dokázalo dokonale skloubit na krátkých zkouškách, kterých bylo asi kolem deseti. Žárlivost je velmi pravdivá hra. Všechny herečky podávají skvělé výkony. Já osobně nemohu hře nic vytknout a pokládám ji za jeden z vrcholů této sezóny.

 

Jan Šrajer


Nahoru


Ženy

 

Nová hra Ženy měla premiéru v pátek 7. 12. 2012 v Malém divadle v Liberci a jednalo se o českou premiéru. Autorkou je Clare Boothe Luce (1903 – 1987), významná americká dramatička, jejíž dílo je u nás prakticky neznámé. Kromě spisovatelky byla také scénáristka a významná politička (jako diplomatka se stala první ženou na místě velvyslance USA). Hra byla uvedena v rámci projektu Dvě pohlaví (mužským protějškem je Testosteron od polského dramatika Andrzeje Saramonowicze; premiéra se konala přesně o dva týdny později, tedy v pátek 21. 12. 2012). Překladatelkou je Helena Fahrnerová. Režie se ujal Vojtěch Štěpánek, který se představil libereckým divákům hrou Bouřlivá plavba (premiéra 15. 6. 2012 – opět první české uvedení).

Scéna v podání Milana Davida je celkem zajímavá. Divák může mít pocit, že je buď přímo na jevišti, nebo v místnosti, která se podle potřeby proměňuje v byt postav, fitko nebo dámský klub. Téměř po celé šířce jeviště je několik schodů, kterým uprostřed dominuje jasně červený koberec. V popředí je pak konferenční stolek s židlemi. V zadní části jsou dvě červené opony, které mají význam v několika scénách. Podtitulem hry je – Komedie o ženách, jaké opravdu jsou. Jak již název napovídá, Ženy jsou jen pro ženy. Hereček je celkem 16, několik z nich vytváří další postavy, kterých je celkem 31. Kromě prakticky všech hereček Divadla F. X. Šaldy se ve hře objevují také čtyři mladé herečky – Kateřina Císařová, Bára Purmová, Lucia Schubertová a Anna Losová, které společně s Kateřinou Vydrovou a Eliškou Hamplovou ztvárňují většinu zbylých postav. Katka Císařová a Bára Purmová jsou, kromě hereček, navíc členkami dívčího folkového tria KaBáJa a mají také vlastní divadelní soubor KÁŤAjeBÁRAjeSKÁLA. Sám režisér přiznal, že tolik hereček na jednom jevišti pohromadě dosud nezažil. Herečkám vůbec nevadilo, že je režíruje muž. Herečka Markéta Coufalová (Miriam Aaronsová) náhodou řekla: „Jsme rády, že tu nějaký chlap je.“ Jana Hejret Vojtková (Sylvie Meyerová) zase řekla: „Muž nás vidí tím správným pohledem a dá tomu tu správnou nadsázku. My se na sebe nedokážeme dívat mužskýma očima. Muž režisér to dokáže přesně pojmenovat.“ Hra je čistě ženskou záležitostí, protože herečky si také samy přestavují scénu. Například luxusní butik vytvoří jednoduše tak, že zadní jeviště přesunou dopředu a oba vchody (východy) jsou překryty oponami. Užitečné bylo, že se divák snadno zorientoval, co daná scéna představuje, protože nahoře se vždy objevil popis místa a časové údaje. Díky tomu se dá také zjistit, že děj trvá více než 2,5 roku.

Děj je celkem jednoduchý. Muž hlavní postavy Mary Hainesové (Markéta Tallerová) si našel mladší milenku Crystal Allenovou (Barbora Mottlová). Od toho se také odvíjí osudy ostatních postav. Dochází k několika zásadním zvratům a u některých postav si až do konce divák nemůže být zcela jistý, jak nakonec dopadnou. Herecké výkony jsou u všech hereček naprosto vynikající. Díky tomu, ale také díky možnosti nahlédnout a pochopit ženské myšlení, jsou Ženy vyprodány nejméně na tři představení dopředu. Hra je naplněna humorem, který je velmi častý a v každé scéně, někdy trochu ironický. Některé postavy jsou doslova magnetem pro vytvoření komické situace. Jedná se především o Sylvii, Miriam a Jane (Jana Stránská). Jane představuje služebnou u Mary, ale spolu s ní se zúčastňuje například setkání s dalšími kamarádkami v dámském klubu. Často na vše reaguje prostým: „To je strašné.“ Po scéně ve fitku Jane ostatním říká o rozhovoru Mary s jejím mužem Stevenem. Po jejím famózním výkonu právem Miriam řekne: „No, ta je teda herečka.“ Výborná je také hraběnka de Lage (Eva Lecchiová), která přichází výrazněji na scénu ve druhé půlce. Diváci, kteří mají rádi humor, téměř nevychází ze smíchu. Já osobně nemohu hře nic vytknout a pokládám ji za jeden z dalších vrcholů této sezóny.

 

Jan Šrajer


Nahoru


Louskáček

 

Úvodem bych rád sdělil, že se jedná jen o zamyšlení a ne o recenzi. Recenze píšu jen na činohry, u ostatních žánrů se asi vždy bude jednat jen o kratší zamyšlení nad představeními, které mě nějakým způsobem osloví. A z baletu to kromě Louskáčka byl i Harald – hvězda se vrací! nebo Café Reinchenberg.

Jakési kouzlo Louskáčka, jehož hudbu napsal Petr Iljič Čajkovskij, pro mě asi spočívá už v samotném podtitulu: Sen dítěte našeho věku. Ve snech je snad možné takřka vše. Další věcí bylo, že kromě baletního souboru ve hře vystupuje i herec činohry Tomáš Dianiška, se kterým se přátelím, tykám a celkem často scházím prakticky od doby, kdy spolu s Karolínou Baranovou nastoupil do libereckého Divadla F. X. Šaldy. Činoherní herec, který vystupuje i v baletu nebo opeře (Michal Maléř v Čarostřelci), je pro mě dost zajímavý a ukáže mi třeba další část svého velkého talentu. Celkem povedený byl už samotný úvod, kdy Dianiška nastoupil jako dirigent, aby vzápětí zjistil, že v baletu se většinou používá reprodukovaná hudba. Scéna byla trochu netradiční, moc se mi nelíbila zelenkavá barva. Ale pak přišla nejprve hra na klavír, která mě vždy zaujme, protože se učím na klávesy. A i následná píseň (zřejmě trochu vánoční) byla povedená, zvláště poté, co se přešlo k moderní verzi s beatboxem v podání Dianišky. Začátek druhé poloviny představení byl dost zajímavý. Scéně dominovalo velké plátno se schody v zadní části jeviště. Před ním byl stůl, za kterým seděl Dianiška a řekl skoro to samé, co říká Jan Kraus na začátku svého pořadu Show Jana Krause. Pouze na konci dodal, že je moderátor Klářiných snů. Plátno později představovalo obří televizi, na kterou se promítaly záběry ze zkoušek nebo třeba z maskérny. Pak přišly hned po sobě tance z 5 částí světa – Španělska, Ruska, Japonska, Francie a arabský tanec. Na konci se dvě tanečnice z francouzského pas de trois projely na kolečkových bruslích, ve kterých absolvovaly i děkovačku. Tanečníci před každým tancem vylézali z televize, která tedy byla tvořena „žaluziemi“, které byly v hustých malých vláknech. To jsem považoval za velmi povedenou scénu, možná i nejlepší z celého baletu. Všechny taneční a i herecké výkony tanečníku a baletek byly dokonalé. Kláru ztvárnila Maria Gornalova a Louskáčka její manžel Alexey Jurakov (letos nominován do širšího výběru na Thálie 2012 za titulní roli Haralda). Ale i všichni ostatní umělci byli na své role velmi dobře připraveni šéfkou baletu Alenou Peškovou, která mimo režie také upravila libreto a měla i choreografii. Žádnou z postav jsem nepovažoval za zcela vedlejší (podobně jako herečky v Ženách – viz recenze výše na stránce).

Závěrem musím uznat, že poté, co se změnila dramaturgie v Malém divadle, tak stejná změna proběhla i v baletu. Vedení se asi snaží o to, aby ani klasický balet nebyl dělaný „klasicky“ jako třeba Nebezpečné známosti. Například Gornalova připustila, že klasický balet může být někdy celkem nudný.

 

Jan Šrajer


Nahoru


Plzeň

Spartakus

 

Balet Spartakus měl v plzeňském Velkém divadle Josefa Kajetána Tyla premiéru 15. 11. 2014. Hudbu napsal Aram Iljič Chačaturjan v roce 1954, ale balet se poprvé uvedl až o čtyři roky později. Plzeňské choreografie a režie se ujal šéf baletu Jiří Pokorný, který vycházel z libreta Nikolaje Volkova. O hudební nastudování a dirigování se postaral Jiří Štrunc. Kostýmy navrhl Tomáš Kypta. Zajímavou scénu vytvořil Tomáš Moravec. Prostor představoval Koloseum, kde se na každé straně nacházela trojice stěn s dírami, na nichž byly umístěny další tři. Uprostřed v zadní části jeviště se nacházela podobná stěna, na které byla postavena jednoduchá císařská lóže. Spodní prostory se vyklápěly a horní se pomocí lan zvedaly.

V 16. repríze v hlavní roli Spartaka exceloval Richard Ševčík. Předvedl velké množství piruet. Právem si odnesl Thálii za rok 2014. Ale i ostatní baletky a tanečníci zdárně přispívali k celku. Hlavní role tančili Jarmila Dycková (Frygie, žena Spartaka), která spolu se Zuzanou Hradilovou a Kristýnou Piechaczkovou také asistovala choreografii, Martin Šinták (císař Marcus Licinius Crassus), Martina Diblíková (Aegina, jeho konkubína). Netaneční roli hrál Jiří Žalud (Lentulus Batiatus). Zdařilé byly skupinové výstupy. Vojáky a senátory ztvárnili členové skupiny historického šermu Dominik, která s plzeňským divadlem pravidelně spolupracuje. Pěkně provedené byly bojové scény, se kterými pomáhal Karel Basák. Dětské pastýře tančily děti z Baletní školy DJKT. Žáci jsou zapojeni třeba i do Popelky a je to další klad inscenace. Pěkné byly duety především Spartaka a Frygie. Scéna byla dobře využita (tanečníci mohli díky dírám šplhat do prvního patra) a díky velkému jevišti v nastudování nechyběl živý orchestr. Celkové provedení od choreografie, přes režii po taneční výkony bylo velmi dobré.

 

(psáno z reprízy 18. 10. 2015)

 

Jan Šrajer


Nahoru


Fyzikové

 

Hra Fyzikové slavného dramatika Friedricha Dürrenmatta měla v Komorním divadle v Plzni premiéru 18. 6. 2011 v režii Ladislava Smočka podle překladu Jiřího Stacha. Scéna, kterou vytvořil Karel Glogr, byla zpočátku zakryta oponou. Po zvednutí opony se divákovi naskytl pohled do místnosti, která měla představovat část honosného sídla přestavěné na sanatorium. Z pohledu diváka vlevo byly dveře. Dále se po levé straně nacházely troje dveře od pokojů pacientů. Zadní stranu tvořilo okno se záclonou a lítací dveře. Na pravé straně byla pohovka a vepředu trochu nalevo stál jídelní stůl. Zdravotní sestry pečují o tři podivínské pacienty, jimiž jsou Herbert Jiří Beutler v podání Antonína Procházky, Jan Vilém Möbius, kterého zpodobňuje Pavel Pavlovský, a Arnošt Jindřich Ernesti, jehož hraje Josef Nechutný. Josef Nechutný je podepsán i za asistentem režie. Beutler je přesvědčen, že je sir Isaac Newton. Ernesti se zase nazývá Albertem Einsteinem a navíc ve volném čase rád hraje na housle a klavír. Möbiovi se zjevuje judsko-izraelský král Batšebin Šalamoun, který mu radí v různých situacích. Möbius je přesvědčen, že vždy musí jednat tak, jak mu ve vidině sdělí Šalamoun. Kvůli nebezpečnému charakteru všech tří pacientů o ně pečují zdravotní sestry, které dříve byly zápasnicemi. I tak Beutler a Ernesti dokázali své ošetřovatelky zabít a následně si to nedokáží vysvětlit. Kvůli vraždám zdravotních sester během uplynulých dvou měsíců sanatorium navštívil kriminální inspektor Richard Voss, kterého představuje Jakub Zindulka. Voss má poněkud zvláštní metody, snaží se případy rychle uzavřít a zabránit dalším vraždám. Möbius však nakonec svou ošetřovatelku Moniku Strettlerovou v podání Andrey Černé zabije. A to velmi originálním způsobem – uškrtí ji záclonou. Po této vraždě se ředitelka sanatoria a psychiatrička slečna doktorka Matylda von Zahndová (Monika Švábová) rozhodne nasadit ošetřovatele – pro změnu přeborníky v boxu. A pro jistotu nařídí, aby s pacienty nikdy nebyl sám jen jediný ošetřovatel. Při jedné scéně ošetřovatelé zvenku spouští mříže. Při jednom představení se zadní mříž zasekla a Pavel Pavlovský řekl: „Já se na to podívám, já jsem fyzik.“ Vtipná je i například scéna, kdy Möbia navštíví jeho bývalá žena Lina (Zorka Kostková) se svým současným manželem – misionářem Oskarem Rosem (Tomáš Stolařík) a s dětmi Möbia.

Hra Fyzikové je brilantně napsána a stejně tak i zinscenována. Všichni podávají skvělé výkony. Text hry je místy velmi vtipný, někdy až ironicky.

 

Jan Šrajer


Nahoru


 

Hrobka s vyhlídkou

 

Britská detektivka s hororovými prvky a typickým anglickým humorem, kterou napsal Norman Robbins, měla v Komorním divadle v Plzni premiéru 19. 2. 2011. Hru přeložil Alexander Jerie a režie se chopil Martin Vokoun. I když byla na začátku stažená opona, část scény, kterou vytvořila Agnieszka Pátá, bylo vidět. Z pohledu diváka vlevo se nacházel stůl s věcmi, který byl částečně zasunut. Napravo bylo něco zakryto stříbrnou plachtou. Po stranách se nacházela menší tmavá sukna. Po zvednutí opony scéna představovala pokoj. Vzadu se nacházela velká vrata, po jejichž stranách byla velká dělená okna. Zbytek scény byl zaplněn prázdnými policemi. Hned na začátku zazněla děsivá hudba, za kterou stojí Jan Tenkrát. Ponurou atmosféru vytvořila ještě potemnělá scéna. V úvodním výstupu začalo rychle blikat světlo umístěné vlevo (později po celou hru svítilo). Objevila se tajemná postava s kápí, která pomocí kouzel dotvořila zbytek scény. Pod stříbrnou plachtou se ukrývaly narovnané židle. Na středu roztáhla úzký červený koberec. Vlevo se seshora objeví podobizna údajně právě zemřelého majitele panství pana Tomba. Zároveň s drobnými změnami se vysouvá podstavec se stolem. Prostředí je tajemné také díky tomu, že se jedná o osamělý starobylý venkovský dům. Celý dům je protkán mnoha tajnými vchody, které s oblibou používají všichni členové rodiny Tombů. Na scéně jsou používány dva. První je vlevo mezi prázdnou knihovnou. Pod domem je navíc systém katakomb, kde je vězněn Oliver – člen rodiny, který se pokládá za vlkodlaka. Z pokoje do něj vede druhý tajný vchod. Nachází se za obrazem Lucrezie Borgiové, od které rodina odvozuje svůj původ. Při otevření se rozsvítí červené oči. Všechny postavy mají nárok na dědictví. Každý může vraždit, aby měl větší podíl. Každý z pěti sourozenců má nějaké tajemství nebo úchylku. Nejstarší Lucien (Zdeněk Mucha) se dokáže snadno rozčílit a ve své laboratoři provádí chemické pokusy na zvířatech. U něj jsou efektivní hlavně dvě scény. V první si nymfomanka Monika (Andrea Černá) pohrává s jeho vlasy, až z nich vytvoří kohouta. Ve druhé Lucien, rozčilený několika vraždami, píše dopis ministerskému předsedovi. Monika si začne hrát s jeho perem, které nakonec schová do jeho vlasů. Dora (Monika Švábová) se zajímá o otrávení likérů a vín. Své oběti pohřbívá pod záhony, což je její další oblíbená aktivita. Miloslav Krejsa v roli Marcuse se domnívá, že je Caesar. Výborně zahrané jsou zejména postavy Emily Tombové (Jana Kubátová), která je netrpělivá při rozdělování dědictví, a hospodyně Agathy Hammondové v podání Zorky Kostkové. Výborná je i scéna, kde se do domu vrací Peregrine Potter (Zdeněk Rohlíček), spolupracovník podvodnice Ermyntrudy Ashové (Kateřina Vinická). Díky mlze sjel ze silnice do řeky. V domě se svléká z oblečení a následně je pod prostěradlem zcela nahý. Díky Monice se dostane z prostěradla a skončí za křeslem. Zde se obléká, což je těžké, neboť křeslo je otočné. Hra Hrobka s vyhlídkou je brilantně napsána a stejně tak i zinscenována. Všichni podávají skvělé výkony. Hře se nedá nic vytknout, takže mé hodnocení je 100%.

 

Jan Šrajer


Nahoru


Přišel na večeři

 

Komedie George Simona Kaufmana a Mosse Harta Přišel na večeři měla v plzeňském Velkém divadle premiéru 18. 12. 2010. Hru režíroval ředitel divadla Jan Burian, kterému asistoval Josef Nechutný. Překlad Zdeňky Werichové upravil Jan Werich. Po zvednutí opony scéna, kterou vytvořil Karel Glogr, představuje obývací pokoj a jídelnu. Z pohledu diváka je nalevo vidět chodba, za níž jsou již skryté domovní dveře. Vedle chodby je klavír. Napravo je pohovka a dveře, které vedou do koupelny. Na středu je umístěn jídelní stůl. Zadní stěna je uvedena několika schůdky, za kterými následuje malá plošina s dveřmi do kuchyně. Levá část plošiny přechází do schodiště, kterým se vchází do horních místností. Jedná se o dům rodiny Stanleyů. Pana a paní domu představuje Zdeněk Mucha a Monika Švábová. Mají tři děti – Richarda (Zdeněk Rohlíček), Janu (Kamila Kikinčuková) a poněkud podivínskou Harriettu (Kateřina Vinická). Na prahu domu si zlomí nohu slavný kritik Sheridan Whiteside (Pavel Pavlovský) a je donucen nedobrovolně strávit nějaký čas v domě. Na všechny je nevrlý a vybíjí si na nich zuřivost. Skvěle je to vyjádřeno při jeho prvním vstupu na jeviště. Ošetřovatelka (Jana Kubátová) ho přiváží v křesle a Pavlovský začne vrčet. Nejvíc si vybíjí vztek právě na Kubátové. Například říká: „Nestůjte tady, běžte se někam zavěsit,“ nebo „Moje teta byla mrtvá už tři dny a pořád vypadala mnohem lépe než teď vy.“ Whitesideovi skvěle sekunduje jeho nepostradatelná sekretářka Maggie Cutlerová v podání Štěpánky Křesťanové. Cutlerová se zamiluje do šéfredaktora novin Berta Jeffersona (Jan Maléř), který její city opětuje. Kvůli němu chce Cutlerová Whitesidea opustit. Whiteside to nechce za žádnou cenu připustit, protože Maggie mu pomáhá řadu let. Lásku k Jeffersonovi chce překazit, proto povolá svou přítelkyni Lorraine Sheldonovou (Klára Kovaříková). Whiteside si nakonec s pomocí přítele Banja (Antonín Procházka) uvědomí svůj omyl a chce Lorraine dostat daleko od Jeffersona. Nejprve mu pomůže přítel Beverly Carlton (Martin Stránský). Stránský si jistě zaslouží potlesk za skvělé imitování jednoho politika. Lorraine však lest prokoukne. Do domu Whitesideovi přijde sarkofág. S pomocí Banja do něj vláká Lorraine a pošle ji na druhý konec světa. Pro Kovaříkovou je to skvělý odchod ze scény.

Hra nabízí neustále vtipné momenty a nenechá diváka ani na chvilku vydechnout a často dochází doslova k výbuchům smíchu. Například Pavlovský dostane pro zpestření nudných chvil od profesora Metze (Antonín Kaška) bednu se šváby, které může poslouchat sluchátky. Švábová se ptá, co dělá, a Pavlovský odpoví: „Tiše, já tady poslouchám vaše příbuzné.“ Nebo Pavlovský zpívá za doprovodu klavíru, na který hraje Procházka, píseň o Krvavé Anně. Pavlovský přitom provádí neuvěřitelné taneční pohyby. Komedie je brilantně napsána a stejně tak i zinscenována. Nabízí skutečně nevšední a nezapomenutelný zážitek.

 

Jan Šrajer


Nahoru


Romeo a Julie

 

Slavnou hru Williama Shakespeara Romeo a Julie jsem dosud nikdy neviděl zpracovanou v divadle, proto jsem se na ni vydal do Velkého divadla v Plzni. Od předchozí inscenace v Plzni uplynulo 39 let (režie Oto Ševčík). Obnovené premiéry (25. 4. 2009) se tentokrát ujal ředitel divadla Jan Burian. Text přeložil Josef Topol, což pro mě byla novinka, protože celého Shakespeara nejčastěji překládá Martin Hilský. Překlad ale byl velmi kvalitní. Po vstupu do hlediště byla stažená opona. Bylo ale vidět část scény. Z pohledu diváka bylo v levé části jeviště schodiště, které vedlo do prostoru orchestřiště. Před začátkem představení se divák mohl jen domnívat, k čemu se na činohru neobvyklý prostor bude používat. Později se většinou používalo jako úkryt. Jen asi dvakrát ho bylo využito pro odchod z jeviště. Po zvednutí opony bylo vidět v zadní části jeviště velké schodiště a před ním byly po stranách vzadu další menší dvě. Další – celkově čtyři – byly po levé a pravé straně jeviště, uprostřed dělené a občas použité k odchodu nebo příchodu na scénu. Hned na začátku došlo ke střetu mezi Kapulety a Monteky. Souboj byl velmi dobře proveden. Nejednalo se pouze o šerm, ale i například o boj s tyčemi. Oba znepřátelené rody představovala skupina scénického šermu Dominik, pod vedením Karla Basáka. Po šermu přišlo částečné odlehčení tragédie, ke které mělo postupně dojít. Dva herci, možná Montekové, se podívali na diváky v přízemí a jeden z nich řekl: „Je jich tu dost.“ Diváci tedy asi měli představovat obyvatele města Benátky, které bylo znesvářené díky nenávisti dvou šlechtických rodů. Celý děj byl dokonale zinscenován. Režisér se nikde nesnažil děj zasadit do novější doby ani jiného města (Romeovo vyhnanství bylo v Padově). Toho bylo docíleno i použitím dobových kostýmů Dany Svobodové. Stranou nezůstala ani hudba Petra Maláska, která asi nejvíc zaznívala v rozmluvách Romea (Jan Maléř) a Julie (Kristýna Hlaváčková). Dalším odlehčením děje byla postava Juliiny chůvy, kterou výborně ztvárnila Zorka Kostková. Téměř každá její hláška vyvolala smích. Romeova nejbližšího přítele Merkucia si zahrál Martin Stránský. V dalších rolích se objevili například Miloslav Krejsa jako kníže Eskalus, Monika Švábová jako Kapuletová nebo Josef Nechutný jako Montek. Pro roli Tybalta si režisér vybral Jakuba Zindulku, bratra Lorenza představoval šéf činohry Pavel Pavlovský. Po celou inscenaci zůstala scéna Karla Glogra téměř beze změny. Zajímavě ale byla vyřešena slavná balkónová scéna. Došlo totiž k vysunutí části jeviště po celé šíři přibližně v prostoru opony do výšky asi 1,5 metru. Zanedlouho následoval Romeův skok a vylezení na balkón. Další obměna scény byla ve druhé půli hry. Chvilku poté, co Julie požila jed, po kterém na pár hodin vypadala jako mrtvá, se seshora spustila postel s nebesy a byla umístěna asi na střed jeviště. Jinak v závislosti na dané scéně došlo jen k potažení schodů suknem. Závěrečná scéna – hrobka Kapuletů – byla vyřešena podobně jako balkón. V zadní části jeviště se stupňovitě vytvořily jakési schody, které představovaly jednotlivá místa pro rakve. Celkově hra Romeo a Julie splnila mé očekávání. V některých ohledech jej dokonce předčila – zejména dokonalým šermem. Jediná věc, která se mi nelíbila, byla takřka statická, neměnná scéna. Romeo a Julie je hra velmi zdařilá, ale díky scéně je mé konečné hodnocení 95%.

 

Jan Šrajer


Nahoru


Ostatní divadla

Divadlo Drak Hradec Králové

24. října 1942

 

Ve čtvrtek 22. 1. 2015 se v rámci dalšího, letos prvního, Večera v Naivním divadle Liberec představilo světoznámé Divadlo Drak z Hradce Králové s inscenací 24. října 1942. Jednalo se o scénické čtení – výběr ze dvou knih, které napsali Francouz Laurent Binot (HHhH, prvotina, 2010) a Polák Mariusz Szczygieł (Udělej si ráj, 2011). Poslední dohrou českého odbojového hrdinského činu (atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha 27. 5. 1942) byla poprava velkého počtu civilistů v koncentračním táboře Mauthausen 24. října 1942.

Premiéra se konala v Divadle Drak 24. 10 2012. Režie, scénáře a výpravy se ujal Marek Zákostelecký. V ND v Liberci se divadelní koláž hrála v menším sále v 1. patře. Zhruba uprostřed scény byly asi čtyři menší stoly, na nichž byl bílý ubrus, a u nich dvě židle. Herci Dušan Hřebíček a Filip Huml na scénu přišli oděni v černém a s tablety. Nejprve krátce představili oba autory. Tvůrci položili divákům otázku, co pro ně znamená fenomén hrdinství a proč je v Čechách vnímán dosti rezervovaně či snad i nechtěně. Bílý ubrus sloužil jako promítací plátno, kde se objevovala zejména data, někdy i místa, na kterých se odehrával děj. Na zadní stěnu byla promítána projekce (dobové fotky), kterou vytvořil Jindřich Max Pavlíček. Občas zazněl reprodukovaný hlas – například zlost Hitlera poté, co mu o atentátu telefonoval Himmler. Využití tabletů se ukázalo jako velmi přínosné. Naprostou tmu protínaly jen ozářené tváře herců, kteří se po scéně kolem stolu pohybovali s židlemi a vytvořili tak zcela odlišné scény, jenž byly dotvořené jen světly a projekcí.

Tvůrci chtěli touto inscenací splatit dluh nás všech vůči aktérům atentátu, který patří mezi nejvýznačnější události 2. světové války. Inscenací přiblížili literaturu faktu nejen mladým lidem, ale i všem pamětníkům hrdinského činu. Vzdali tím holt všem, kteří se na přípravě a realizaci atentátu podíleli a kteří neváhali položit vlastní životy.

 

Jan Šrajer


Nahoru